Co si pamatuji, chtěla jsem být dobrá, ale pravdivá, a zároveň milovaná. Později jsem hledala podstatu věcí, hledala jsem soulad mezi ideálem, který je mi předkládán k dostižení, a sebou, se všemi špatnými sklony a spády. Hledala jsem něco nebo někoho, kdo by mi pomohl najít sebe sama. Hledala jsem Boha, nebo někoho na ten způsob. Od dětství jsem mívala  hluboké pocity viny, že nejsem tou, kterou bych měla být. A v těch chvílích, kdy jsem se, zalezlá sama v pokoji,  proplakávala k naději, dostávalo se mi útěchy a láskyplného přijetí jaksi zevnitř mě samé. Tyhle momenty bych tehdy byla ráda rozmnožila, ale nešlo to.    

Když po revoluci nastal příliv duchovní literatury, vrhla jsem se s vervou dospívajícího do studia všech možných duchovních směrů a cest, po kterých jsem více běžela než putovala. Od východní moudrosti, přes hlubinné složky mého ega, až k technikám ovládání mysli, včetně rozličných návodů na šťasný, plodný život plný pokoje, lásky a realizace vlastního „já“, které hnutí Nového věku nabízí. Doufala jsem, že najdu odpověď, proč jsem taková, když mám být jiná, a jak toho docílím. Chtěla jsem cítit ten dotek zevnitř, který jsem znala, aniž bych se musela předtím úplně složit. Tahle moje pouť k Bohu, byla poutí více v tom druhém smyslu slova. Spíše než putování, to byla jednoduše „jízda“. Střídání horské dráhy s centrifugou a Hali-Gali, občas strašidelný zámek. A  také věštění osudu, čtení z ruky, z mincí a z karet. K tomu všemu patřily také velké dávky lásky ve formě objetí s každým z těch duchovních lidí, co se vyznají v minulých i v budoucích životech, v energiích, v  čakrách, karmách, aurách, hvězdách, v tantrách, mantrách, v čárách na ruce, zónách na chodidlech i v bytě a už z dálky poznají tvoje vyzařování. Tahle láska svou koncentrací připomínala cukrovou vatu a stejně tak i lepila.

Křesťanských atrakcí se nabízelo velmi málo, a  nebyly vůbec tak lákavé. Křesťanství mezi  tím vším působilo dost nudně, stejně tak křesťané, které jsem z dálky někdy viděla. Mezi barvami to byla šedá. Neškodná šedošedá. Byly však chvíle, kdy ke mně pronikl příběh některého ze svatých, někdy jen obraz. Zpoza šedého závěsu se přede mnou vynořila Johanka z Arku, která jistě existovala, a snad i mluvila s Bohem nebo On s ní. A já jsem jí to už jako dítě záviděla. Později František z Assisi, který se pro Boha stal bláznem, a tak jsem doufala, že ten Bůh ještě dnes někde je. A před usnutím, kdy se člověku honí hlavou kdeco, jsem k Františkovi mluvila a chtěla jsem , aby mi toho Boha ukázal, aby mi pomohl přestat kouřit, abych se mu mohla podobat v té prostotě ducha. Jenže on neodpovídal, tak jsem dál vymýšlela a zkoušela podle rozličných návodů, jak ze sebe udělat tu, kterou se chci stát.

Když jsem se dostatečně povozila a zatočila, když jsem si užila dost sladkostí i pocitu závratě, kterou spousta duchovních cvičení poskytuje, zjistila jsem, že  tudy to dál nepůjde. Pořád mi na mě vadilo to, co dřív, snad jsem se jen tvářila o něco duchovněji než předtím. A o to to bylo vlastně jen horší. Nechtěla jsem se stát ani věštkyní, ani fakirem, ani mistrem jakékoliv meditace. Toužila jsem žít svůj obyčejný život, aniž bych k tomu potřebovala rozvíjet skryté duševní schopnosti, nevyužité kapacity mozku, aniž bych se stala kanálem pro vesmírné energie, nebo k rozhodování potřebovala mít v kapse kyvadlo. Dostatečně vydováděná, ale také zmatená, jsem začala přicházet k sobě na Husitské teologické fakultě studiem šedé. Postupem času jsem začala rozlišovat i její odstíny. Nejen tváře a postavy, ale i myšlenky svatých mě denně zaměstnávaly. Jejich láska k Bohu a leckdy až urputná snaha dokázat jeho existenci byly dojemné a velmi přesvědčivé. Nejdojemnější na celém křesťanství mi přišlo, že tenhle Bůh ví o mé blbosti, přesto má o mě zájem. Dokonce mě i miluje, dokonce -dokonce- po mě i touží. A úplně dokonce touží, abych já milovala jeho, i když to nepotřebuje! A vůbec mě k tomu nenutí! On čeká, až se já, slepice pitomá, sama rozhodnu!

A z šedi vysvitlo tolik světla, že jsem musela zavřít oči, abych to přežila. Tohle byl ten dotek zevnitř, který mě utěšoval, tohle přijetí a ujištění jsem hledala. To byl ten pokoj srdce. Dala jsem se pokřtít. Ráda jsem si přestala připadat jako slepice a stala se ovcí.

Způsob, kterým k Bohu přicházíme, není podstatný. Myslím si, že jsem se od Něj často i vzdalovala. Běhala jsem jako splašená kudy se dalo, sháněla jsem Boha po všech čertech a nenacházela. Snad se mnou taky běhal nebo se na mě díval, nespouštěl mě z očí. Snad čekal až se zastavím, nebo aspoň přibrzdím a podívám se někomu doopravdy do očí. Možná čekal, až zmlknu a všimnu si člověka. Jakéhokoliv, živého nebo živoucího, ale jiného než jsem já sama. Vzpomínám si na drobnou událost z doby své bouřlivé puberty. Bývala jsem často negativisticky naladěná a lidi kolem sebe jsem viděla spíše jako kulisy, v nichž se odehrává moje drama. Jela jsem tramvají po nějakém konfliktu doma a byla jsem naštvaná na celý svět. Znechucená ze vší té povrchnosti okolo. A do očí se mi draly slzy vzteku smíšené se sebelítostí. Dodávala jsem si sil drsným výrazem tváře a měřila si spolucestující opovržlivým pohledem. Někdo z nich, z těch co jsou oni, se mi podíval přímo do očí a laskavě se usmál. Ani nevím, jestli to byl muž nebo žena, snad důchodce, nevím. Jen vím, že se svět na vteřinu zastavil a bodlo mě u srdce takovou zvláštní blažeností, dá-li se o blaženosti v tomhle stavu mluvit. A já propukla v pláč až mi z nosu vylítla nudle. Zaryla jsem nos do rukávu a na nejbližší zastávce jsem vyběhla z tramvaje. Byl to pocit, jako když čekáte ránu a přijde pohlazení. Na ránu jsem připravená byla, na pohlazení ne. Brečela jsem ještě hodně dlouho a bloudila po ulicích. A děsně jsem se styděla. Za tu svou drzou hrdost. Za ten pocit opovržení vůči nim. Ještě hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázala někomu podívat do očí. A ještě déle, zbavit se pocitu, že nejsem jako oni. Upřímně, ještě mi to trvá.  Ale kulisy se vyměnily. Nejsou jimi lidé, ale činnosti a věci v jejich uspořádání. Myslím, že je docela jedno „co“, ale se smrtelnou vážností je  důležité „jak“. A není to alibismus, protože některá „jak“ svou povahou rovnou vylučují některá „co“. Snad proto můžeme bloudit i na slepé cesty, a přesto najít Boha.

A ten čas, ve kterém se odehrává vše důležité, je většinou skrytý, stejně jako prostor, v němž k tomu dochází. Jsou to vztahy k lidem, i vztah k Bohu, které žijí  svým časem. Myslím, že v nich se děje to podstatné pro věčnost. A v pohledu do očí, v úsměvu a v přijetí člověka se náš čas potkává s věčností. V projevech lásky už věčnost zakoušíme1. A jediné naše štěstí je, že dokud máme svůj čas, můžeme se snažit. A žádný z těch pokusů, i když to nedopadne, nebude neplatný.

převzato z  Evangelického kalendáře 2014

Když jsem si poslechl nedělní kázání otce Vojtěcha, znovu mi vystoupily verše ze čtvrté kapito- ly Matoušova evangelia o povolání učedníků: ‚Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí‘, řekl jim Ježíš. A oni? ‚ Oni hned nechali sítě a šli za ním.‘ Šílené, ne? Ani slovo odporu, složí sítě a jdou. Otce nechají na lodi a odkráčí za člověkem, kterého sotva znají.

Dost možná to nebylo tak docela náhle. Možná o Ježíši už leccos věděli. Evangelista Jan nám trochu poodkrývá roušku tajemství, když o apoštolu Ondřejovi prozrazuje, že byl učedníkem Jana Křtitele. A ten jej upozornil na Ježíše. Ondřej se za Ježíšem dokonce vypravil domů a strávil u něj celý den. Pak teprve o Ježíši pověděl svému bratru Šimonovi, později zvanému Petr (srv. Jan 1,35-42).  

A tak celý příběh povolání získává na proporcích a důvěryhodnosti. Příběh následování začíná Ondřejovým zájmem: rybář Ondřej si Jana Křtitele vybral za člověka, od kterého se učil. A vybral si dobře, protože Jan Křtitel bych nezištný – pravý svědek, který nesvědčí o sobě a nestrhává lidi k sobě, ale vede je ke Kristu. A tak upozorní dva své učedníky na Ježíše, který jde kolem: ‚Hle beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa.‘ (J 1,36) A výsledek: přinejmenším o jednoho učedníka přijde, protože ten odejde za Ježíšem a nechá se povolat jím. A tak se Ondřejovi a spolu s ním jeho bratru Petru otevírá nová životní cesta. Věnovat se druhým a přijmout je do své blízkosti, když mají zájem. A pak je upozornit na Ježíše a nechat je jít za ním – to je Janův recept.

A představte si Ondřeje: jde za Ježíšem, ani neví kam. Ale chce tomu přijít na kloub. A výsledek – z Ondřeje se stane Ježíšův učedník, který bude posléze poslán svědčit o Ježíši a dojde do vzdálených krajů kolem Černého moře. (Mimochodem Ondřej je patronem dnes bojující Ukrajiny!) S Ježíšovou blízkostí jeho život nabral nový rozměr: stal se z něho rybář lidí. A to záhy. První ‚chycený‘? No jeho bratr Petr, kterého s Ježíšem seznámil.

Takže Matoušovo vyprávění nezní nakonec tak šíleně, ne? Ježíšovo povolání k následování je totiž plné lidských vztahů a svědectví: především Jana. Je založené na osobní zkušenosti Ondřeje, který byl u Ježíše doma. Je založené na společenství bratrů – ono ve dvou se jde do neznáma přece jen líp. A pak stojí a padá s Ježíšem, který nechce zůstat sám a obklopuje se lidmi, které chce vyučit. A nevybírá si nějaké teologické vzdělance: učitele zákona nebo někoho takového. Vybírá si totiž ty, kteří se nechají vést, kteří jej budou nazývat mistrem. Ono opustit sítě je asi o mnoho snazší než opustit vlastní představy a vyštudovanou moudrost. ‚Bláznovství Boží je moudřejší než lidé‘, píše apoštol do Korintu. Ježíš nepotřebuje ty, kdo se pasou sami, ale ty, kteří se nechají pást jím. Kteří půjdou za ním a budou se od něho učit.

A tak mě napadá, jestli tato stará biblická vyprávění mají co říct dnes, kdy se skloňuje nedostatek tzv. duchovních povolán ve všech pádech. Prostota evangelií mě v této souvislosti obzvlášť oslovuje! Na počátku stojí Jan, oslovený Bohem a svědčící o Ježíši. Jan probouzí zájem ve druhých a říká: tam je Ježíš, takový je on. Tam se s ním můžete setkat. A nechává jít. Žádná složitost, žádné dotazníky, žádné přihlášky tam či onam, žádné instituce. Svědectví člověka o Kristu, svědectví, které osloví a motivuje. Svědectví, které vyvěrá z naší osobní zkušenosti s Ježíšem, z naší vlastní fascinace jím. Jedině naše vlastní uchvácenost Kristem může někoho oslovit. Ježíši, odpusť, že můj život probouzí ve druhých tak málo chuti vydat se za Tebou, že jsem tak vlažný, tak plný sebe sama, že mi chybí žár lásky k Tobě i ke druhým lidem, chybí mi Tvůj Duch.

Pane Ježíši,
děkujeme Ti jeden za druhého a za dar vzájemné lásky, úcty a věrnosti.
Děkujeme Ti za vše, co jsi nám již daroval,
a důvěřujeme Ti, že nám nikdy nepřestaneš pomáhat svou milostí.

Odevzdáváme se Ti, Ježíši, s celou láskou svého srdce,
celou svou duší a celou svou bytostí.
Prosíme Tě o zvláštní milost Ducha svatého,
abychom naše manželství i náš vztah k Tobě nežili z vlastní síly
ani podle našich představ.
Ve Tvé milosti se znovu odevzdáváme jeden druhému
a chceme i nadále přijímat jeden druhého tak, jako Ty přijímáš nás.

Odevzdáváme se Ti s velikou důvěrou a prosíme o Tvou milost,
abychom vytrvali v lásce a zůstali věrní Tobě i sobě navzájem,
protože toho sami ze sebe nejsme schopni.
Odevzdáváme se Ti zcela a úplně,
protože Ty nás k tomu zveš
a Ty ses nám takto odevzdal jako první.

S důvěrou svěřujeme do Tvých rukou
další dny svého života, svoje stárnutí i čas a způsob své smrti.
Odevzdáváme do Tvých rukou také jeden druhého
a zříkáme se jakéhokoli způsobu vlastnění.

Dej nám, prosíme, tu milost,
abychom se stali zcela závislými na Tobě.
Když Ti tedy náležíme, náš předrahý Ježíši,
chraň a opatruj nás jako své vlastnictví.

Amen.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

Úcta k andělům je v kurzu. Ostatně stačí si projít některé knihkupectví: pevnou součástí bývá dnes oddělení esoteriky a různých duchovních cest. V duchovních věcech panuje zmatek: náboženství se privatizuje a odcírkevňuje. K církvím se hlásí čím dál tím méně lidí. Ale kdo by si myslel, že to znamená ústup zájmu o duchovno, byl by na omylu. Podle sociologů tvoří věřící v nadpřirozené jevy více než polovinu obyvatel Česka! Zajímavé je, že stoupenci nejrůznějších esoterických proudů pocházejí nejčastěji z vlažných křesťanských rodin, které navštěvují bohoslužby tak jednou do měsíce a nezastávají ucelenou křesťanskou věrouku (srv. D. Hamplová, 2008). Z náboženství pochytili otevřenost vůči nadpřirozenu, tu si však utvářejí po svém. Prostě jak jim to vyhovuje. Kdo by netoužil po pomoci a ochraně někoho mocnějšího?!

V naší společnosti se masově rozvíjí nová podoba mnohobožství, které sice zahrnuje některé křesťanské prvky, s křesťanstvím však nemá nic společného! Uvědomil jsem si to na jedné návštěvě: přišel jsem nedávno do katolické rodiny s malými dětmi. Všichni pokřtění a dlouhé roky věřící. Duchovní zmatek byl však patrný po několika minutách, když jsme se v rozhovoru dostali k tomu, že maminka cvičí jógu a provozuje reiki. K Vánocům dostala od manžela, který je přesvědčený o blahodárném vlivu duchovního světa na svou choť, knihu o andělských zjeveních a také soubor 'andělských myšlenek' na každý den. A tak maminka medituje o andělech každý den. Když mi to oba manželé nadšeně popisovali, tiše jsem polykal a v duchu se modlil. Jakékoliv slovo varování před tímto nebezpečným spirituálním koktejlem vyvolávalo jen mohutnou obranu vlastní duchovní cesty a útoky na netolerantnost nás křesťanů.

Náš rozhovor mi zněl ještě dlouho v uších. Uvědomil jsem si při něm jeden důležitý znak esoteriky, kterým je modlářství. Jde o rafinované pomatení. Jistě, i křesťanská teologie zná myšlenku, že se Boží hlas ozývá v nitru člověka nebo že Bůh je bližší člověku, než člověk sám sobě. Bůh Ježíše z Nazaretu se navíc zjevuje jako ten, který staví člověka do centra své pozornosti. Náš Bůh se skutečně zjevuje jako antropocentrický! Hmatatelným plodem této Boží vlastnosti je vtělený Boží Syn - ten, který nelpěl na své božské důstojnosti, ale za nás všecky se vydal. Takovému nesoběstřednému zaměření na druhého, pro kterého hledám dobro i za cenu vlastní oběti, se říká láska. Ano, náš Bůh je láska. Ježíš Kristus nás učí, co to znamená milovat: učinit dobro druhého předmětem svého jednání a chtění. Přesně to udělal Bůh vůči nám. Na této velké skutečnosti je založena naše víra. Kdo tomu nevěří, těžko se může nazývat křesťanem! Láska k člověku vychází od Boha, nikoliv od andělů samotných. Představa dobrých andělů a zlého Boha nebo osudu, před kterým jej andělé chrání, je nekřesťanská!

Jakkoliv je Bůh ochotný vzdát se své důstojnosti, a právě v Ježíši tak činí, přece stále zůstává Bohem, tedy někým nekonečně jiným a větším, než je člověk. Jeho láska, pokud ji přijmu, mě vede k vděčné úctě vůči Bohu samotnému. Jeho láska mě osvobozuje, abych byl schopen milovat. Pokud ve mně láska druhého neprobouzí lásku, pak jeho lásku stále odmítám. Láska se totiž přijímá pouze láskou. A tak se rodí spolupráce charakteristická pro křesťanský život: spolupráce Boha s člověkem. Bůh, který je antropocentrický (zaměřený na dobro člověka), vstupuje do přátelského vztahu s člověkem, který je teocentrický (zaměřený na konání Boží vůle). A protože Bůh je takový, jaký je, vrací se úcta k němu zpátky 'na zem' v podobě dobra pro všechny lidi. Koloběh lásky tak spojuje nebe se zemí.

A v tomto koloběhu hrají podle křesťanské tradice andělé důležitou roli. Oni jsou posílání Bohem, jsou služebnými duchy, kteří nesou Boží zvěst lidem a chrání je před nepřátelskými duchovními mocnostmi. Jako lidé máme jen velmi omezený vhled do 'světa' andělů. Z biblických svědectví víme, že se andělé klaní před Božím trůnem, že jsou podřízeni Ježíši, Božímu Synu, který je posazen vysoko nad anděly. Avšak víme také, že jsou andělé, kteří úctu vůči Bohu odmítají, kteří ze sebe samých činí předmět úcty člověka. Na základě apokalyptických knih bible pak víme, že mezi těmito, tzv. padlými anděly a těmi Božími probíhá mohutný boj.

Křesťanská tradice zná vzývání andělů, prosby o jejich pomoc a ochranu. Podle čeho tedy rozlišit, kdy se jedná o dobrou úctu k andělům a kdy jde o nebezpečné modlářství? Základním znakem je, zda mě ona andělská bytost vede k úctě a poslušnosti vůči Bohu, který se stal člověkem. Vůči Ježíši Kristu, který přišel v těle. Nikdy mi nezazářil tento důraz 1. listu Janova (4,2-3) tak silně, jako na zmíněné návštěvě. Bůh se stal v Ježíši člověkem, skutečným člověkem, který měl maso a kosti, který se narodil, stárnul a zemřel, který prolil svou krev a se svým tělem vstoupil do nebe. Cílem Boží lásky není zbavit člověka těla, učinit z něj éterickou bytost apatickou vůči bolesti a proměnám. Cílem Boží lásky je, aby se člověk stal cele člověkem, aby svůj pozemský život proměnil láskou, prožil pro druhé.

Z úst zmíněných manželů několikrát v rámci obrany jejich esoterického přesvědčení zaznělo: "Pochopili jsme, že Bůh po nás vůbec nic nechce! Křesťané a kněží tak často mluví o tom, že je třeba milovat, že je třeba se obětovat, že musíme dělat to a ono. A to není pravda. Musíme odpustit sobě samým!" A tam mi svitlo, v čem je ona past falešné úcty k andělům. Zatímco tyto Boží bytosti vedou člověka k úctě vůči Hospodinu - Stvořiteli a Vykupiteli, která se projevuje láskou a poslušností vůči Ježíši Kristu, činí esoterika středem člověka samého. Andělé jsou podle ní tady proto, aby podporovali mé lidské zájmy, můj komfort, mou spokojenost, mé zdraví a zdraví mých blízkých, můj majetek, můj úspěch v zaměstnání, mou psychickou rovnováhu... Jedná se však o skryté modlářství - modlářství s dobrými úmysly: vždyť nikomu nepřeji nic zlého a nikomu neškodím. Došlo mi, jak jsem vděčný, že Pán Ježíš Kristus se neřídil touto zvrácenou 'logikou', protože pak by kvůli nám nepřinesl ani jednu oběť. A na kříži by určitě neváhal povolat na pomoc zástupy andělů, aby nemusel zemřít!

Chtěl bych varovat před různými andělskými zjeveními a nejrůznějšími andělskými kulty, které dnes rostou jako houby po dešti! Andělé jistě stojí lidem, a především Bohu, po boku. Podporují každé dílo lásky. Ale ne všichni. Láska, která se nechce projevovat láskou, která mi nedává sílu k oběti, která mě nevyvádí z mého sobectví, není láska ale klam! My lidé jsme sice středem Boží pozornosti, nikoliv však svého vlastního jednání a chtění. Boží láska nás vykupuje z egoismu. Jako křesťané jsme uvěřili Boží lásce zjevení v Kristu a jsme voláni, abychom se stali Ježíšovými bratry a sestrami, tedy abychom konali vůli nikoliv svou, ale Boží (Mk 3,35). A ta se poznává ve společenství dalších Ježíšových učedníků, tedy ve společenství církve. Jakákoliv víra v anděly, která  nás nevede do užšího společenství církve, ale naopak nás z církve odvádí pryč a budí v nás představu jakési spirituální elity, je falešná a démonská.

Jakkoliv to zní drsně, je nutné si uvědomit, že cílem Božího jednání s námi není náš blahobyt a nečinná spokojenost. Jakýkoliv duch, který nás přesvědčuje, že je s námi všechno v pořádku, že máme být sami sebou takoví, jací jsme, že nepotřebujeme obrácení a smíření s Bohem, tedy Kristovu výkupnou oběť pro ohavnost našeho vlastního hříchu, není z Boha, ale z ďábla! Pochopit svou vlastní slabost, přijmout ji je jistě nutné. Ale odpustit sobě samému je nesmysl. Odpuštění je nezasloužený dar lásky od někoho druhého. Mohu pochopit, že jsem dost možná nemohl jednat jinak, ale i tak jsem Boží láskou vybízen, abych prosil o odpuštění a smířil se s Bohem i s církví.

Odpíchl jsem se od sociologických výzkumů, a také jimi skončím. Podle analýz hodnotových orientací z roku 2007 (srv. L. Prudký, 2009) zastává až 75% české populace postoj, že si život musíme udělat tak příjemný, jak jen je to možné. Nedivme se pak, že se naše společnost stává rejdištěm magických esoterických kultů, které nás lákají, že nám právě k naplnění našich představ poskytnou účinné nástroje!

Musím čtenáře varovat: nenabízím žádnou pomoc těm, kteří se rozhodují mezi dvěma křesťanskými "denominacemi". Ode mě se nedozvíte, zda se máte stát anglikánem, metodistou, presbyteriánem nebo římským katolíkem. Byl to můj záměr (i pořadí zmíněných denominací je pouze abecední). Na mém přístupu není nic tajemného. Jsem prostý laik anglikánské církve a nepatřím k žádnému jejímu křídlu. V této knize se ale nikoho nepokouším získat pro svou denominaci. Od chvíle, kdy jsem se stal křesťanem, jsem přesvědčen, že to nejlepší, a možná to jediné, co mohu udělat pro své nevěřící bližní, je vysvětlovat jim a obhajovat víru, kterou sdílejí téměř všichni křesťané všech dob. K tomuto přístupu jsem měl hned několik důvodů. Za prvé: Otázky, které křesťany rozdělují, se často týkají složitých teologických otázek či dokonce církevních dějin, a měli by se jimi zabývat pouze skuteční odborníci. Pouštěl bych se tak do hlubokých vod, kde už sám nestačím — ocital bych se tam, kde sám potřebuji pomoc, místo abych byl schopen pomoci druhým. Za druhé se domnívám, — a měli bychom si to přiznat — rozebírání těchto sporných otázek sotva přivede do křesťanského stáda někoho, kdo stojí vně. Pokud o těchto sporných otázkách píšeme a hovoříme, spíše takového člověka odradíme od jakéhokoli křesťanského vyznání, než abychom ho získali pro své vlastní. O našich rozdílech bychom měli hovořit pouze s lidmi, kteří již uvěřili, že existuje jediný Bůh a že Ježíš Kristus je jeho jediný Syn. Konečně mám dojem, že těmto sporným otázkám se věnovalo mnohem více — a mnohem nadanějších — autorů, než kolik se jich věnovalo obraně toho, co Baxter označuje jako „pouhé křesťanství". Zdálo se mi, že ta část fronty, na níž bych mohl nejlépe posloužit, je současně tou, kde je bojovníků nejméně. Proto jsem se vydal právě tam.

Všichni čtenáři snad pochopí, že „pouhé křesťanství", které předkládám, nemá být alternativou k věroukám existujících křesťanských církví. Člověk nemůže být raději „pouhým křesťanem", místo aby byl presbyteriánem, pravoslavným nebo čímkoli jiným. „Pouhé křesťanství" je něco jako hala, z níž vedou dveře do různých místností. Pokud se mi podaří někoho uvést do této haly, splnil jsem účel, který jsem si předsevzal. Krb, židle a jídlo jsou ale v oněch pokojích, nikoli v hale. Hala je něco jako čekárna; je to místo, odkud mohu zkusit vstoupit do kterýchkoli dveří — není to ale obývací pokoj. I ten nejhorší pokoj (ať už je jakýko-li) je k obývání vhodnější než hala. Ano, platí, že někteří lidé musí v hale čekat poměrně dlouhou dobu, zatímco jiní jsou si téměř okamžité jisti, na které dveře mají zaťukat. Netuším, proč jsou mezi lidmi takové rozdíly, jsem si ale jist, že Bůh nenechává nikoho čekat, nevidí-li, že je to pro člověka prospěšné. Až vstoupíte do svého pokoje, zjistíte, že vaše dlouhé čekání vás přivedlo k něčemu, co je dobré a čeho byste bez čekání nedosáhli. Čekání ale považujte skutečně za čekání, neříkejte mu táboření. V modlitbě proste o světlo. Pochopitelně i v hale se musíte začít snažit řídit pravidly, jež platí pro celý dům. Především se však ptejte, které dveře jsou pro vás ty pravé — a nejde o to, která barva a obložení se vám líbí ze všeho nejvíc. Řečeno prostě, neměli byste si klást otázku „Líbí se mi takové bohoslužby?" ale „Je toto učení správné? Naleznu zde svatost? Vede mě sem mé svědomí? Zdráhám se zaťukat na tyto dveře, protože jsem pyšný, nebo mě vede můj čistě osobní vkus, či je mi snad nesympatický tento konkrétní uvaděč?“

Až dorazíte do svého pokoje, buďte laskaví vůči těm, kdo zvolili pokoje jiné, i vůči těm, kdo zatím zůstali v hale. Pokud se mýlí, o to víc potřebují vaše modlitby; jsou-li to vaši nepřátelé, pak je vám dokonce přikázáno, abyste se za ně modlili. Toto je jedno z pravidel, jež platí pro celý dům.

převzato z knihy K jádru křesťanství, C.S. Lewis, Návrat domů

„Naše Apolena zpívá, tančí a hraje dokonce v Národním divadle. S tanečním souborem jezdí po soutěžích a je moc šikovná“, chlubí se jedna maminka jiné zcela pochopitelně úspěchy své 18leté dcery. Rozhovor pokračuje a stáčí se na téma farnosti a duchovního života. „No u nás je to takové mrtvé. Apolena je vlastně jedno ze tří dětí, které ještě chodí do kostela. Škoda že nezůstal ten starý kněz. Ten by mladé udržel.“ „O to víc je třeba, aby mladí, kteří tam ještě jsou, čerpali také někde jinde,“ namítá druhá maminka. „Třeba u nás je skvělá skupina biřmovanců. Od vás by to Apolena měla 15 minut tramvají a pěšky a mohla by se přidat.“ „No biřmování by Apolenka potřebovala. Už jsme o tom uvažovali, ale při jejím vytížení by to musela mít opravdu u domu, jinak by to nemohla stihnout.“

Ano naše děti jsou zpravidla velmi šikovné a talentované. Často se pohybuji mezi rodiči, kteří mají o své děti opravdu zájem a snaží se, aby se jejich talenty maximálně rozvinuly. Snad je to specialita velkoměstského blahobytu, že jdou naše děti z kroužku do kroužku. Snad je to proto, že si to rodiny v mém okolí mohou dovolit a kvůli dětem si to také dovolí. Což vůbec není samozřejmé. Leckteré děti v chudších oblastech by jim mohly závidět. Případ šikovné Apoleny ve mně však vzbudil pochybnosti o tom, zda jako rodiče skutečně chceme, aby naše děti žily živou křesťanskou víru v církvi. U křtu svých dětí jsme se k tomu všichni zavázali. A asi bychom i teď řekli ano. Učím  studenty i vlastní děti, že to, co člověk opravdu chce, se pozná podle toho, co dělá, když si může svobodně vybrat. Můžeme nakrásně mluvit o tom, že rádi čteme. Ale když nám po hodinách chatu na facebooku a třech pivech s chlapi v hospodě na čtení zbude všehovšudy několik minut cestou tramvají do hospody a zpátky, těžko nám naši zálibu ve čtení někdo uvěří. Je jistě důležité dodat, že máme moc povinností. Nemám vůbec důvod nevěřit zálibu ve čtení mamince od dětí, i když se ke knize nedostane pro samé starání se a běhání kolem dětí a domácnosti. To však není případ naší Apoleny: o tom, že bude zpívat, tančit a hrát jsme rozhodli my jako rodiče. Abychom si nic nenalhávali, osvědčilo se mi podívat se na činnosti, které naše děti dělají ve volném čase. Jedni naši známí jsou náruživí profesionální sportovci. Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jejich šestiletá dcerka tráví odpoledne v bazénu a v tělocvičně, pokud zrovna neběhá po atletickém ovále nebo po horách. Evidentně totiž mají rádi pohyb. Je však podle mne zvláštní, když se v programu dětí z křesťanských rodin nenajde čas na modlitbu, povídání si o Bohu a společenství s křesťanskými vrstevníky. Pokud se aktivity dětí z křesťanských rodin odlišují od těch z rodin „nekřesťanských“ pouze návštěvou „povinné“ nedělní mše, nedivme se, že až přijde čas, přestanou obvyklé projevy zbožnosti vykazovat úplně. Leckdy ještě ztížíme situaci svých dětí tím, že jim nedovolíme v žádném společenství křesťanů zakotvit. Někteří rodiče totiž – zvlášť ve velkých městech – chodí do kostela tzv. „na kněze“ – prostě chodí tam, kde jim duchovní vyhovuje. A tak chodí často od farnosti k farnosti. Jiní vybírají místo nedělní bohoslužby podle času, protože nedělnímu vstávání je třeba se vyhnout! Zase jiní rádi jezdí na chalupu, takže děti často vyrůstají ve vymírajících venkovských farnostech a nemají žádné věřící kamarády v prostředí svého všedního dne.

Ať mi říká kdo chce, co chce, děti trpí za hříchy svých rodičů. Marná sláva. Kdybychom zůstali sami, mohli bychom při zpytování svědomí zohlednit jen své úmysly a skutky. Ale když člověk založí rodinu, obohatí nejen genofond, ale taky projevy hříchu. Každý z nás totiž děti modeluje podle svých představ a priorit, ať už vědomě nebo nevědomky. A tak vidíme matky či otce, kteří mají nevěřícího partnera, ale své děti s jeho souhlasem posílají do výuky náboženství, na společenství vrstevníků a na bohoslužby. Známe babičky a dědečky, kteří svá vnoučata alespoň doma učí modlitbě, povídají jim o Pánu Bohu a učí je, aby jej měla ráda. A pak máme rodiny, kde jsou sice oba rodiče tzv. věřící. Ale dopustí, aby jejich děti jezdily desítky minut do školy, která je lepší než ta v sousedství. Odpoledne pak tráví jejich děti putováním do baletu nebo do houslí, na kroužek nezbytné angličtiny nebo na atletiku. Ale modlit se jejich děti neumí, protože je to nikdo neučí. Nikdo jim doma nepovídá o tom, jaký je Bůh a jaké je s ním žít. Společnou modlitbu zažijí děti sotva před jídlem, pokud ještě jedí společně. A to zhusta ještě při hluku televize nebo rádia. Když přijdou v neděli do kostela (pokud to rodině vůbec vyjde), neznají tam žádné jiné děti, takže jsou v cizím prostředí plném cizích lidí. Můžeme se divit, že do kostela nechtějí chodit? Že se nesetkávají se živou vírou, protože ji nevidí ani doma u svých rodičů? Že nám to nemilosrdně spočítají, až přijdou do puberty a dost možná prásknou kostelními vraty?

Doufám, že mi rozumíte dobře. Nepovažuji ani zpěv, ani tanec, hru na nástroj, sport či balet za špatné. Jsou to krásné a důležité dovednosti, které člověka rozvíjejí. Jen se bojím, aby z naší pozornosti nezmizelo to úplně základní: přátelství s Bohem. Bojím se, že je náš umírající západní svět ohrožený fascinací ideálem anglicky zpívajících kýčovitě vysportovaných tanečníků, kteří zůstávají na svůj život sami. Kteří neměli příležitost zakusit jednání živého Boha. Dáváme svým dětem tuto příležitost? Přinášíme je v modlitbě Bohu? Nezůstávají naše ratolesti neprodyšně chráněny zazobaným rodičovským prostředím, takže se nesetkávají se skutečnou lidskou bídou, s potřebou druhému pomoct a poznat sílu lásky a oběti?

A tak v době, kdy celá církev mluví o potřebě nové evangelizace, o prostotě, chudobě, odpovědnosti za druhé, o lásce živého Boha, působíme paradoxně my – milující rodiče – ve svých rodinách antievangelizačně. Tím, co u dětí podporujeme, totiž dáváme najevo, co je opravdu důležité. Neučí se náhodou na nás a v našich rodinách, že žít se dá dobře i bez Krista? Snad se jen mýlím. Snad je to zbytečná polemika nad neexistujícím problémem. Snad...

Láska je něco nepochopitelného, nevysvětlitelného a nekonečného. Nezná překážek, které by ji zadržely. Když se šíří, proniká vše, každičký prostor, tak jako vůně. A čím více se ji někdo snaží zadržet, s o to větší jistotou se za krátký čas vymaní z jeho sevření a vane dál.

Láska má svůj pramen v Bohu, proto nezná hranice. Věčný Bůh vždy najde cestu, jak tvorstvo obdarovat svou přízní. V Bohu svět spočívá v jednotě lásky.

Muslim, buddhista nebo křesťan hledí k stejnému nebi, a když se v něm náhodou potkají, budou vědět své: že je tam dovedla schopnost naslouchat trpělivému hlasu lásky. Ne právu, zákonu a nařizování, ale hlasu lásky. Protože jenom láska otevírá všechny dveře.

Teilhard de Chardin to vyjádřil v nádherné myšlence: „Přijde čas, kdy po využití větru, gravitace, přílivu a odlivu využijeme pro Boha energii lásky. A tehdy, podruhé v historii světa, lidstvo znovu objeví oheň.“

A karmelitánka Edita Steinová jednou napsala tato slova: „Vždy mi byla velice cizí myšlenka, že Boží milosrdenství by se mělo omezit jenom na hranice viditelné církve. Kdo hledá pravdu, ten hledá Boha, ať už si to uvědomuje, či nikoliv.“

převzato z  knihy  Pozvání do ticha,  KNA 2013

Milý chlapče,
jsme si vzájemně velmi blízko. Ty, který stojíš na prahu života, a já, který život končím. Říká se (a je to nanejvýš pravdivé), že protivy „se přitahují“. A já si lépe rozumím s Tebou než s těmi, kteří jsou uprostřed své životní pouti a které nazýváme „velkými lidmi“.

Když jsem byl jako Ty dítětem (život utíká tak rychle, že mi připadá, jako by to bylo včera), neustále mi vykládali o „velkých lidech“. Choval jsem vůči „velkým lidem“ prapodivný cit, v němž se mísila nedůvěra s přitažlivostí, kterou na mne působili. Připadalo mi, že svět velkých lidí je jakýsi jiný, dětem zakázaný svět.

Teď, když už nemůžu začít znovu žít svůj život, slýchávám, že dětství je věkem dokonalého štěstí. Je tomu tak? Když je člověk dítě, jako jsi jím Ty, nijak se z dětství netěší. A když se dospělý domnívá, že znovu prožívá své dětství, vybavuje si stav, který vlastně neexistoval.

Občas si kladu otázku, zda dětství není snem dospělých… Milé dítě, Ty si neuvědomuješ, jaké tajemství je dětství!

Až v pokročilém věku - nepochybně velmi pozdě – jsem pochopil, že rosteme, žijeme-li s dítětem. Zejména žádáme-li dítě, aby se nás vyptávalo.

Navštívil jsem jednoho slavného německého filosofa, jmenuje se Heidegger. Přebýval tehdy v poustevnické chaloupce, o níž mluvil jako o své „chatrči“. A tam, v krajině pokryté sněhem, mi dal Heidegger tuto radu: „Chcete-li, jak ve filosofii, tak v náboženství jít dál, zařiďte si, aby Vám kladlo otázky nějaké dítě. Nebudete pokaždé s to mu odpovědět, ale ono Vám objeví pravdu: protože to, co je Pravdivé, je pokaždé zastřeno závojem. Dítě ten závoj snímá.“

Jednou ses mě zeptal, co že to je být. A já jsem ti nedokázal odpovědět. Jindy jsi mi řekl: „Pročpak jsem já František a proč František není já?“ A jindy zase: „Máme dvě oči. Tak proč nevidíme věci dvakrát?“

A když jsi přišel z hodiny náboženství: „Chápu, co je ďábel, chápu, co je Pán Bůh. Ale řekněte, pročpak Pán Bůh, když je všemohoucí, toho ďábla nezabije?“ Otázky, které kladeš, jsou právě ony otázky, které filosof nedokáže zodpovědět…

Před tvou tváří, před tvými „problémy“, stojím v rozpacích. A ty mi opakuješ: „Proč? Jak to?“ Napoleon na ostrově Svaté Heleny říkal, že génius tkví v tom, že si ohledně čehokoli klademe právě tyto dvě otázky.

Ale myslíš, můj milý, že na tomto světě se všechny věci dají vysvětlit? Tobě, který jsi pro mne naprostým tajemstvím, se snad dosud nedostává smyslu pro tajemství…

Pohlížím na tebe s něhou, obavou, nadějí. Já jsem totiž minulost, a Ty budoucnost. Právě Ty, můj malý, jednoho dne možná obnovíš radost na zemi.
Proto by bylo zapotřebí, abys zůstal „maličký“.

Abys, jak budeš růst, zůstal dítětem. A pak budeš básníkem, budeš umělcem. Budeš jedním z těch, jichž si lidé váží, protože si uchovali kouzlo dětství.

Dám ti několik rad, jak zůstat dítětem. Předně, když se ráno probudíš, žasni, jako kdyby poprvé mělo vyjít slunce, jako kdybys měl poprvé vyskočit z postýlky a žít. Představuj si, že to, co právě teď vidíš, ještě včera nebylo, jako kdybys stál u vzniku slunce, u počátku světa.

Ve škole děláš úkoly a jsi pilný. Učíš se rýsovat přímky, nedělat chyby. Já ti radím, abys byl často tak trochu roztržitý; abys jen částí svého já dával pozor na úsečky, na interpunkci – na vše, čemu Tě páni učitelé učí. A pak aby tu byla druhá část Tvého já, která bude jako ptáče, jež ulétá hodně do daleka a už pozor nedává. Abys zůstal celý život dítětem, musíš pěstovat právě ten druhý kus svého já!

Budou říkat, že sníš. Je to však „bdělý sen“, jaký plodí génia. Velcí lidé Tě budou učit námaze. Ty je naučíš odevzdanosti, kterou nazýváme milostí.

Budeme Ti dávat pravidla. Ty nám výměnou dáš svou fantazii, svou nevinnost. Vnucujeme Ti svou vážnost, Ty nás naučíš radostnosti.

Vysvětlíme Ti, že všechno je obtížnější, než si myslíš, a Ty, Ty ukazuješ našim vrásčitým tvářím, že všechno je snadnější, než jsme měli za to!

Hle, den se nachyluje. Nastává večer. Hle, slunce sestupuje a tak jako Ty půjde spát a vrhá proudy světla a barev.

Je to chvíle, kdy vejdeš do toho, co se nazývá nocí. Je to chvíle, kdy se probouzí snění. A ze všech snů je snění dětí to nejkrásnější.

převzato z  knihy Otevřené dopisy, Jean Guitton, Triáda 2011