Co si pamatuji, chtěla jsem být dobrá, ale pravdivá, a zároveň milovaná. Později jsem hledala podstatu věcí, hledala jsem soulad mezi ideálem, který je mi předkládán k dostižení, a sebou, se všemi špatnými sklony a spády. Hledala jsem něco nebo někoho, kdo by mi pomohl najít sebe sama. Hledala jsem Boha, nebo někoho na ten způsob. Od dětství jsem mívala  hluboké pocity viny, že nejsem tou, kterou bych měla být. A v těch chvílích, kdy jsem se, zalezlá sama v pokoji,  proplakávala k naději, dostávalo se mi útěchy a láskyplného přijetí jaksi zevnitř mě samé. Tyhle momenty bych tehdy byla ráda rozmnožila, ale nešlo to.    

Když po revoluci nastal příliv duchovní literatury, vrhla jsem se s vervou dospívajícího do studia všech možných duchovních směrů a cest, po kterých jsem více běžela než putovala. Od východní moudrosti, přes hlubinné složky mého ega, až k technikám ovládání mysli, včetně rozličných návodů na šťasný, plodný život plný pokoje, lásky a realizace vlastního „já“, které hnutí Nového věku nabízí. Doufala jsem, že najdu odpověď, proč jsem taková, když mám být jiná, a jak toho docílím. Chtěla jsem cítit ten dotek zevnitř, který jsem znala, aniž bych se musela předtím úplně složit. Tahle moje pouť k Bohu, byla poutí více v tom druhém smyslu slova. Spíše než putování, to byla jednoduše „jízda“. Střídání horské dráhy s centrifugou a Hali-Gali, občas strašidelný zámek. A  také věštění osudu, čtení z ruky, z mincí a z karet. K tomu všemu patřily také velké dávky lásky ve formě objetí s každým z těch duchovních lidí, co se vyznají v minulých i v budoucích životech, v energiích, v  čakrách, karmách, aurách, hvězdách, v tantrách, mantrách, v čárách na ruce, zónách na chodidlech i v bytě a už z dálky poznají tvoje vyzařování. Tahle láska svou koncentrací připomínala cukrovou vatu a stejně tak i lepila.

Křesťanských atrakcí se nabízelo velmi málo, a  nebyly vůbec tak lákavé. Křesťanství mezi  tím vším působilo dost nudně, stejně tak křesťané, které jsem z dálky někdy viděla. Mezi barvami to byla šedá. Neškodná šedošedá. Byly však chvíle, kdy ke mně pronikl příběh některého ze svatých, někdy jen obraz. Zpoza šedého závěsu se přede mnou vynořila Johanka z Arku, která jistě existovala, a snad i mluvila s Bohem nebo On s ní. A já jsem jí to už jako dítě záviděla. Později František z Assisi, který se pro Boha stal bláznem, a tak jsem doufala, že ten Bůh ještě dnes někde je. A před usnutím, kdy se člověku honí hlavou kdeco, jsem k Františkovi mluvila a chtěla jsem , aby mi toho Boha ukázal, aby mi pomohl přestat kouřit, abych se mu mohla podobat v té prostotě ducha. Jenže on neodpovídal, tak jsem dál vymýšlela a zkoušela podle rozličných návodů, jak ze sebe udělat tu, kterou se chci stát.

Když jsem se dostatečně povozila a zatočila, když jsem si užila dost sladkostí i pocitu závratě, kterou spousta duchovních cvičení poskytuje, zjistila jsem, že  tudy to dál nepůjde. Pořád mi na mě vadilo to, co dřív, snad jsem se jen tvářila o něco duchovněji než předtím. A o to to bylo vlastně jen horší. Nechtěla jsem se stát ani věštkyní, ani fakirem, ani mistrem jakékoliv meditace. Toužila jsem žít svůj obyčejný život, aniž bych k tomu potřebovala rozvíjet skryté duševní schopnosti, nevyužité kapacity mozku, aniž bych se stala kanálem pro vesmírné energie, nebo k rozhodování potřebovala mít v kapse kyvadlo. Dostatečně vydováděná, ale také zmatená, jsem začala přicházet k sobě na Husitské teologické fakultě studiem šedé. Postupem času jsem začala rozlišovat i její odstíny. Nejen tváře a postavy, ale i myšlenky svatých mě denně zaměstnávaly. Jejich láska k Bohu a leckdy až urputná snaha dokázat jeho existenci byly dojemné a velmi přesvědčivé. Nejdojemnější na celém křesťanství mi přišlo, že tenhle Bůh ví o mé blbosti, přesto má o mě zájem. Dokonce mě i miluje, dokonce -dokonce- po mě i touží. A úplně dokonce touží, abych já milovala jeho, i když to nepotřebuje! A vůbec mě k tomu nenutí! On čeká, až se já, slepice pitomá, sama rozhodnu!

A z šedi vysvitlo tolik světla, že jsem musela zavřít oči, abych to přežila. Tohle byl ten dotek zevnitř, který mě utěšoval, tohle přijetí a ujištění jsem hledala. To byl ten pokoj srdce. Dala jsem se pokřtít. Ráda jsem si přestala připadat jako slepice a stala se ovcí.

Způsob, kterým k Bohu přicházíme, není podstatný. Myslím si, že jsem se od Něj často i vzdalovala. Běhala jsem jako splašená kudy se dalo, sháněla jsem Boha po všech čertech a nenacházela. Snad se mnou taky běhal nebo se na mě díval, nespouštěl mě z očí. Snad čekal až se zastavím, nebo aspoň přibrzdím a podívám se někomu doopravdy do očí. Možná čekal, až zmlknu a všimnu si člověka. Jakéhokoliv, živého nebo živoucího, ale jiného než jsem já sama. Vzpomínám si na drobnou událost z doby své bouřlivé puberty. Bývala jsem často negativisticky naladěná a lidi kolem sebe jsem viděla spíše jako kulisy, v nichž se odehrává moje drama. Jela jsem tramvají po nějakém konfliktu doma a byla jsem naštvaná na celý svět. Znechucená ze vší té povrchnosti okolo. A do očí se mi draly slzy vzteku smíšené se sebelítostí. Dodávala jsem si sil drsným výrazem tváře a měřila si spolucestující opovržlivým pohledem. Někdo z nich, z těch co jsou oni, se mi podíval přímo do očí a laskavě se usmál. Ani nevím, jestli to byl muž nebo žena, snad důchodce, nevím. Jen vím, že se svět na vteřinu zastavil a bodlo mě u srdce takovou zvláštní blažeností, dá-li se o blaženosti v tomhle stavu mluvit. A já propukla v pláč až mi z nosu vylítla nudle. Zaryla jsem nos do rukávu a na nejbližší zastávce jsem vyběhla z tramvaje. Byl to pocit, jako když čekáte ránu a přijde pohlazení. Na ránu jsem připravená byla, na pohlazení ne. Brečela jsem ještě hodně dlouho a bloudila po ulicích. A děsně jsem se styděla. Za tu svou drzou hrdost. Za ten pocit opovržení vůči nim. Ještě hodně dlouho trvalo, než jsem se dokázala někomu podívat do očí. A ještě déle, zbavit se pocitu, že nejsem jako oni. Upřímně, ještě mi to trvá.  Ale kulisy se vyměnily. Nejsou jimi lidé, ale činnosti a věci v jejich uspořádání. Myslím, že je docela jedno „co“, ale se smrtelnou vážností je  důležité „jak“. A není to alibismus, protože některá „jak“ svou povahou rovnou vylučují některá „co“. Snad proto můžeme bloudit i na slepé cesty, a přesto najít Boha.

A ten čas, ve kterém se odehrává vše důležité, je většinou skrytý, stejně jako prostor, v němž k tomu dochází. Jsou to vztahy k lidem, i vztah k Bohu, které žijí  svým časem. Myslím, že v nich se děje to podstatné pro věčnost. A v pohledu do očí, v úsměvu a v přijetí člověka se náš čas potkává s věčností. V projevech lásky už věčnost zakoušíme1. A jediné naše štěstí je, že dokud máme svůj čas, můžeme se snažit. A žádný z těch pokusů, i když to nedopadne, nebude neplatný.

převzato z  Evangelického kalendáře 2014