Před týdnem rozeslal Vatikán všem biskupským konferencím světa přípravný dokument pro mimořádný biskupský synod věnovaný pastoračním výzvám rodiny v kontextu evangelizace plánovaný na říjen příštího roku. Tento krok vzbudil velký zájem světové veřejnosti, protože se jedná o nebývale otevřený krok ze strany Říma, a to hned v otázkách, o kterých se - podle mého názoru - v katolické církvi otevřeně mluví jen pološeptem a s obavou. Součástí dokumentu je také dotazník, který se má zodpovězený poslat do Říma do konce ledna. Biskupské konference Velké Británie a USA uveřejnily už dotazník na svých webových stránkách, aby lidé mohli na otázky odpovídat. A otázky jsou nezvykle otevřené. Nachází se mezi nimi například dotaz na nejproblematičtější body nauky katolické církve o tzv. antikoncepci, na to, jak svou situaci vyloučení od svátostí nesou rozvedení a znovu sezdaní, na pastorační péči o homosexuální páry či na mezigenerační vztahy. Snad se podobné otevřenosti dočkáme i ze strany naší České biskupské konference.

Tento krok Vatikánu je velkým příslibem, že se o těchto a jiných bolavých otázkách současných podob lidského soužití bude otevřeně hovořit 'sine ira et studio' a bude se vážně hledat co nejlepší řešení té které životní situace. A že se tak naplní slova otců 2. vatikánského koncillu o tom, že "věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití" (Gaudium et spes, čl. 16). Pro jakékoliv lidské soužití, a tedy i pro soužití v rámci církve, je velmi důležitá otevřenost. A ta je možná pouze tehdy, když je člověk věrný sám sobě, svému přesvědčení a svým hodnotám, takže je pro své okolí čitelný. Ostatní je otázkou vůle k dialogu. Dialog je slovo, které bylo mnohokrát skloňováno při jednání 2. vatikánského koncilu. Možná až tak často, že působí otřele a frázovitě. Zvláště, když pak třeba v té které církevní praxi žádný pořádný dialog nepřichází. Ale jako Ježíšovi učedníci jsme přece vyučeni, abychom nastavili druhou tvář tam, kde nás někdo do té jedné uhodí (Mt 5, 39). Jsem moc rád, že prožíváme dobu církve, kdy si je papež hodnoty dialogu vědom. Jen se někdy obávám, zda jsme na tento dialog připraveni my, kteří jsme si zvykli žít si svůj křesťanský život v polotajnu tak řečeno s Pánem Bohem, který nám rozumí líp než náš pan farář, biskup nebo papež.

Papež František vytrvale obnovuje důvěru v církev, a to jak u lidí tzv. nevěřících, tak mezi katolíky samotnými. Přiznám se, že pro mne samotného je otázkou, zda se mu to u tzv. věřících podaří. Jak už víme ze svědectví evangelií, jsme my lidé náboženští v otázkách důvěry a dobré vůle často mnohem tvrdším oříškem než lidé 'světští'. Od málokoho vytrpěl Pán Ježíš tolik příkoří, neporozumění a ponížení jako od těch, kteří se tak profesionálně orientovali v náboženských otázkách. Někdy se obávám, že víme příliš mnoho a příliš mnoho jsme toho zažili. A tak máme pocit, že nás nic nepřekvapí, že už víme, jak to na tom světě a v církvi chodí. Snad je pro nás i tento krok Vatikánu v otázkách rodiny a manželství dokladem, že Duch vane, kam chce. Že i náš jednotlivý hlas v modlitbě nebo při vyplňování vatikánského dotazníku má zaznít, aby přispěl k vytvoření prostoru větší vzájemné úcty a respektu v církvi i ve světě.

Na začátku listopadu se modlíme za zemřelé, abychom jim získali tzv. odpustky. Ale nauka o odpustcích je pro nás dnes těžko srozumitelná. Proto by nebylo od věci se trochu nad tímto tématem zamyslet. Vyjděme z článku, který vyšel v časopisu Communio 2000/1 jehož autorem je pomocný římský biskup Rino Fisichella, který je také profesorem fundamentální teologie na papežské univerzitě Gregoriana v Římě.

Od začátku se snaží, aby náš pohled byl na tuto nauku zaměřen ne z právního hlediska, který vyjadřuje terminologie jako „časný trest, částečný odpustek, plnomocný odpustek“, ale z úhlu Božího milosrdenství a odpuštění.

Abychom to lépe pochopili, podívejme se na dějinný vývoj nauky o odpustcích. Můžeme říci, že do 7. století mělo odpuštění hříchů spáchaných po křtu převážně veřejný charakter. Hříšník, aby byl znovu přijat do společenství, tedy aby mu bylo odpuštěno, musel žít kajícím životem a byl vázaný k plnění některých tvrdých kajících skutků, které mu byly uloženy biskupem. Tedy dnešní rozlišení mezi vinou hříchu a trestem za hřích bylo spojeno. A rozhřešení a návrat do života církve nastal až po vykonaném pokání.
Zajímavé je to, že i v této době na této cestě hříšník nebyl sám, byl doprovázen modlitbou společenství, prosbami kněží a přímluvami mučedníků.

Od 7. – 11. století se začíná rozvíjet ušní zpověď, a tedy i soukromé pokání. A zde dochází k rozlišení mezi „vinou“ hříchu a „trestem“(nápravou) za hřích, který musí být odpykán. Kajícník dostal rozhřešení a potom činil pokání, které bylo dáno přesnými tarify za spáchané hříchy (knihy pokání). Po vykonaném pokání kajícník věděl, že jeho trest za vykonaný hřích je smyt.
A právě v 11. století vznikají první odpustky. Biskup, pro prosebnou modlitbu Církve, začíná odpouštět v celku nebo v části formy pokání uložené kajícníkům kněžími. Zde vlastně vzniká tzv. částečný nebo plnomocný odpustek. Dělalo se to pro to, aby uložené pokání mohlo být v přístupnější a snadnější formě.

Od 13. století už je používání odpustků uzákoněno a postupně přeformulováno, kdy odpustky přestávají být vázány na formu uloženého pokání, protože přestože kajícník chce napravit to, co způsobil hříchem, tak pouze vlastním snažením, tedy oním „trestem“ nemůže odstranit všechny následky svých hříchů, a proto potřebuje pomoc Církve, která čerpá z lásky samotného Pána, z jeho milosrdenství a ze svatosti svých světců a doplňuje, to co on není schopen napravit. To je to, co Pavel VI. říká, když těsně po 2. vatikánském koncilu vyhlásil dokument Indulgentiarum doctrina, v níž se předložilo široké vysvětlení významu odpustků a jejich praxe mezi věřícími: „Když totiž věřící získávají odpustky, chápou, že vlastními silami by nebyli schopni napravit zlo, které způsobili…“

Díky tomuto oddělení od formy pokání, tak je možné tyto odpustky vyprošovat nejenom živým, ale také zemřelým. Naši snahou a přímluvou církve prosíme Boha, aby odpustil zemřelým jejich hříchy a zahladil jejich následky. Od 15. století je tato praxe již oficiálně vykonávána.

Když bychom se pokusili o jakousi syntézu, tak rozhřešením, které kněz nabízí ve jménu Krista a Církve, se odpouští vykonané hříchy, ona vina hříchu. Použijeme-li výrok prorokův, tak na ně Bůh více nevzpomíná, hodí si je za záda a je od nich vzdálen, jako je vzdálen východ od západu (srv. Iz 55,7-9).

Ale co nutně nepřináší svátostné rozhřešení, jak se snaží objasnit tridentský koncil ve svém dokumentu Decretum de indulgentis (4. 12. 1563), tak je odpuštění následků hříchů. Tedy nezůstávají hříchy, nýbrž to, co v nás hříchy vytvořily. A to má dopad osobní a dopad na celé společenství.

Dopad osobní znamená, že hřích nás postupně zbavuje obranyschopnosti a síly se mu postavit v určité oblasti. Můžeme mluvit o jakýchsi okolnostech, které nás nakonec vždy vedou k vykonání stejných skutků.

Příklad: Přirovnal bych to k člověku, který měl problém s alkoholismem. Prodělal protialkoholní léčení, které bylo úspěšné. Ale pokud se znovu dostane do stejného prostředí, tedy okolností (na cestě do práce potká několik hospod, dá se zlákat kamarády), tak upadne znovu do stejného problému.

Dopad na celé společenství spočívá v tom, že hřích je nejen obrácen proti Bohu, nýbrž je také skutkem, který rozbíjí církevní společenství. Tento rozměr plyne z toho, že jsme křtem začleněni do mystického těla Kristova (srv. Ef 4,4-6). Pavel VI pokračuje: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Můžeme tedy mluvit o jakési sounáležitosti mezi sebou navzájem v dobrém i zlém, jak o tom mluví i současný papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi, č. 48: „měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém.“

Příklad: Pokračoval bych naším alkoholikem, který když hřeší opilstvím, tak svým hříchem ovlivňuje druhé. Rodina má strach, kdy a v jakém stavu přijde, co vyvede, komu ublíží. Navíc často bývá v takovýchto rodinách problém s penězi, protože je propije. To všechno jsou důsledky jeho hříchu, které ovlivňují druhé.

A právě odpustky chtějí zasáhnout tuto situaci. Chtějí člověka vymanit, osvobodit z toho, co hřích v nás vytvořil, z náklonnosti znovu udělat totéž a narovnat to, čím jsme ublížili druhým, obnovit duchovní jednotu.

Když z této perspektivy budeme mluvit o částečném a plnomocném odpustku, pak se to bude týkat především mé angažovanosti, mé lásky k druhému nebo touhy se sebou něco dělat.

Kdybychom tedy měli vyjádřit, co odpustky jsou, řekli bychom, že je to Boží milosrdenství, které Církev, v síle tajemství Kristova vykoupení a její vlastní svatosti, nabízí věřícím, aby zakusili plnost odpuštění až v nejzazších důsledcích hříchu.

Na závěr pan biskup přidává moudrou poznámku ohledně toho, že odpustky nejsou jediný způsob, který je nabídnut věřícím k obdržení odpuštění následků hříchu. Mezi další prostředky patří slavení Eucharistie, přímluvná modlitba, … Není správné tedy ani odpustky absolutizovat, ani je ignorovat, protože jejich praxe vede ke skutečnému dobru pro duchovní život.

Zpracováno P. Františkem Z. Horákem, O.Carm. podle článku Rino Fisichella: Odpustky a Boží milosrdenství, Communio 1/2000, str. 86–95.

Nakonec přidáváme církevní normy pro získání plnomocných odputků:

Od 1.-8. listopadu je možné získat po splnění tří obvyklých podmínek denně plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci, naštivi-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.

2. listopadu nebo odpoledne předcházejícho dne (1. listopadu) je možné při návštěvě kostela nebo kaple získat plnocmocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek je třeba se pomodlit při návštěvě kostela nebo kaple modlitbu Páně a vyznání víry.

K získání plnomocných odpustků se vyžadují kromě skutku, s nímž je spojen odpustek, tři podmínky:
svátost smíření - stačí jedna k získání více plnocmocných odpustků
svaté přijímání - pokaždé, když chce člověk získat odpustek
modlitba na úmysl Svatého otce - ke každému odpustku Otče náš a Zdrávas Maria, nebo jiná modlitba.

Kdo se úplně nezbavil ve hříchu nebo nesplnil tři uvedené podmínky, může získat částečné odpustky.

„Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.“ 
(Lk 7, 37 -38)

   Každý  člověk se modlí jinak. Modlitbu hříšnice tvoří ticho a slzy. Při své bohoslužbě, prostoupené láskou, používá jako „posvátné předměty“ nádobu drahocenného oleje a vlastní vlasy. Obřady vynalézá sama.

   Pravděpodobně už Ježíše někdy viděla a slyšela. Setkání s ním obrátilo její život vzhůru nohama. Možná ji zasáhl jeho vyčítavý a zároveň důvěřivý pohled. S jistotou vzal do rukou onen střípek naděje pečlivě skrývaný tam, kde její srdce zůstalo čisté. Její život se od základů změnil. V očích lidí to byla stále hříšnice, ale uvnitř už bylo všechno jinak. Měla pocit, že si ten muž „přisvojil její nitro“ (F.Chalet).

   Teď mu za to přichází poděkovat.

   „Neustřihla si vlasy na znamení kajícnosti, ale použila je k tomu, aby Krista oslavila. Do včerejška to byla svůdkyně, a přestože je teď pokorná a vděčná, o svůj ženský půvab nepřišla“ (sestra Marie-Thérese).

   Jedná naprosto jistě a samozřejmě jako žena, která ví, že je milována. Líbá nohy, které putovaly po všech cestách světa a hledaly ztracené ovce.

   „Rozplakala se…“

   I ji potkala jedna nečekaná komplikace. Pro nádobu s olejem se rozhodla už předem, ale se slzami nepočítala. Neváhá a jednoduše je do své dojemné bohoslužby začleňuje.

   Mnozí křesťané pohlížejí na slzy jako na něco podezřelého stydí se za ně. Považují je za projev slabosti.

   Přinejhorším popotahují, ale nikdy nepláčou.

  Blahobytní duchovní měšťáci, kterých je u nás bohužel víc než dost, si z „daru slz“ dokonce dělají legraci.

   Slzy však v sobě mají cosi charismatického. Dosvědčují, že pokání bylo dovršeno.

   Nic není křesťanskému duchu vzdálenější než „necitelnost kamenného srdce“.

  Svatý Jan Klimak vyřkl slova, nad nimiž budeme asi nevěřícně kroutit hlavou: „ Pramen slz po křtu je víc než sám křest.“

   Pláč je prostě druhý křest.

   Je výrazem kajícnosti, očišťuje naši přirozenost a vrací všemu stvořenému krásu, neboť „nejkrásnější, nejrozzářenější tvář je tvář skropená slzami“ (Pavel VI.)

   Slzy mohou být dokonce chápány jako povinnost. Svatý Jan Klimak dodává:
   „Z toho, že jsme nevykonali žádný zázrak, nestali se teology a neměli vidění, obviněni nebudeme; avšak zcela jistě se budeme před Bohem zodpovídat z toho, že jsme nad svými hříchy neustále neplakali.“

   Kajícnost doprovázená slzami se klene jako most mezi bázní a nadějí.

   Svatý Izák Syrský to vyjadřuje slovy: „Kajícnost je úzkost duše před branami ráje.“

   A nezapomínejme ani na jedno z blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo nyní pláčete…“
(Lk 6,21).

   Člověk, který dobře ví, že je hříšník, se za své slzy nestydí. Ví, že díky nim jeho oči opět spatří Pána.

převzato z knihy  Provokující evangelia, KNA, 2012

I českými médii procházejí zprávy o skandálu kolem limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta. Německou církevní i necírkevní veřejností hýbe skutečnost, že oprava biskupské rezidence stála šestkrát víc, než bylo původněplánováno, tedy 31 milionů eur, a to z velké části nikoliv za nezbytné věci: luxusní vana, konferenční stolek i umělecké předměty... Pan biskup Tebartz-van Elst byl navíc novináři přistižen při lži, když popíral, že by na návštěvu chudých v Indii letěl luxusní třídou. Situace v Německuje je krajně napjatá, mnoho lidí vystupuje z církve, sbírá se mnoho podpisů pro biskupovo odstoupení. Ten byl v pondělí v Římě po týdnu čekání přijat papežem Františkem. Konečné rozhodnutí ještě nepadlo, snad proto, že se celá situace stále prověřuje.

Napadá mě, kdo má právo posoudit, co je a co není luxus, jakou třídou smí letět biskup nebo v jak luxusní vaně se smí koupat. Objektivně se taková hranice nedá stanovit. Asi jde spíš o hranice vkusu či o nějakou základní citlivost ke standardu druhých lidí. O plavavém charakteru mezí pohodlí, ale třeba také postní povinnosti věděli už staří křesťané. A proto se bránili stanovit nějaký striktní limit, který by mohl být závazná pro každého.

Celá situace je velmi zajímavá. Na jedné straně veřejnost očekává, že církev, jejíž papež se proklamativně hlásí k chudobě a blízkosti potřebným a sociálně vyloučeným, bude tyto kristovské hodnoty sdílet. Je patrné, že se za více než půlrok Františkova působení podařilo zaměřit pozornost světa k chudobě, a tedy i k chudobě a prostotě křesťanů samotných. Umím si velmi dobře představit, že před rokem by prostavěných 30 milionů euro jen tak někoho z církve nevyhnalo.  A přitom papež jen připomněl to, co všichni dobře víme, totiž že hlasatel radostné zvěsti sám musí být chudý, aby evangelium, které nese, bylo důvěryhodné pro ty, kterým je určené. Ježíš sám se stal chudým, aby chudé zbohatil.

Církev je navíc, zvlášť v Německu, v situaci, kdy se k ní - zejména díky skandálům se zneužíváním dětí a mladistvých - veřejnost staví velmi pozorně a neváhá využít skutečně radikálně prostředků, které jí demokratická svoboda slova poskytuje. Snad je to nepříjemné, ale na druhé straně to svědčí o tom, že lidé od církve ještě něco očekávají, že se nehodlají smířit se šedí a pokrytectvím. A to je přeci velmi dobře. To je otevřený prostor pro autentické křesťanské svědectví. Možná má současná mediální bouře některé rysy osobní kampaně proti limburskému biskupu. Určitě není v pořádku, když se bez dokončené finanční prověrky a skončeného soudního řízení přezdívá Tebartzi-van Elstovi "papež luxusu", nebo se veřejně uvažuje o jeho psychickém zdraví. Nicméně média plní svou úlohu, kterou ve společnosti mají, a požadují soulad mezi slovy a skutky. Jen doufám, že nikoho nenapadne přirovnávat napětí v německé církvi k pronásledování církve, jak se to stalo v souvislosti s 'pedofilními skandály' před několika lety. Tady se totiž nejedná o pronásledování - církvi se neupírá žádné z jejích práv. Spíš se nacházíme v situaci, kdy společnost církvi nic nedaruje. A proč by měla - tento tlak je motivován nadějí, že ti, kteří hlasají lásku a naději slovy, ji také žijí. Že mají co nabídnout.

Bojím se však, že my křesťané nejsme na tento tlak veřejnosti zvyklí. A to alespoň ve dvojím ohledu. Jednak nechceme, aby nám někdo šlapal na paty a ptal se po důvodu naší naděje. Přitom snaha prozkoumat, jestli jako křesťané také žijeme jinak, když už věříme něčemu jinému než většina společnosti, je legitimní a dobrá. A pak si nevíme rady se situací, kdy se na nekalosti přijde. Hříšnost církve je skutečností. Svěcením ještě v nikom nezemřela hříšná náklonnost. Ani papež, ani biskupové, kněží a jáhni nejsou svatí ve smyslu mravní dokonalosti. Mrzí mě, že lidé opouštějí církev, když se dozví, že její představitelé jednají zle. Obávám se , že takový odchod nic nevyřeší - ani v církvi, ani v životě daného člověka. Jistě je v realitě Německa nemalou motivací k takovému kroku možnost neplatit církevní daň, a tedy se finančně jakkoliv nepodílet na podobném mrhání. Jakkoliv chápu hloubku zklamání ze špatného jednání církevních hodnostářů, rozchod s církví však znamená také opuštění pramene, který je i hříšné církvi svěřený Bohem. Podobné je to v rodině, kterou také není možné tak snadno opustit, když přijdeme na hříchy předchozích generací. Dospělým postojem je mnohem spíš schopnost tuto hříšnost unést a dost možná svým vlastním jednáním napravovat.

Ať je církev jakákoliv, jen ve společenství s ní je možné žít svou víru, svůj osobní vztah s Bohem. Ale nebojme se vzájemně se povzbuzovat k cestě, která je dobrá, vzájemně se napomínat a vést ke Kristu. Nebojme se jednat odpovědně a možná nepopulárně, když se nám něco nelíbí. V tuto chvíli nevíme, jak kauza limburského biskupa dopadne, zda bude odvolán, nebo zůstane v úřadu. Ale je jasné, že napříště musí církev prokazatelněji a beze lží nakládat s financemi. A to je vývoj dobrým směrem, vývoj směrem ke světlu a vzájemné odpovědnosti.

„Radost se živí kontemplací Ježíše Krista – jak on žil, jak kázal, jak uzdravoval, jak on se díval… Kněz, zasvěcení muži a ženy se musí zabývat nejzákladnější otázkou svého života – přátelstvím s Ježíšem Kristem – a řešit své životní otázky ve světle tohoto přátelství. Přátelství se rodí, roste a upevňuje tím, že přátelé spolu tráví čas. Z toho tedy pramení nutnost kontemplovat Krista…“ 
(papež František, Otevřená mysl, věřící srdce, Paulínky 2012, s. 29)

Konečně někdo hovoří o radosti a křesťanskou víru představuje jako radostnou. Takový je můj dojem. Nějak jsem si zvykl slýchat poslední roky z Vatikánu jiné tóny – mnohem spletitější, obtížnější, s notnou dávkou erudice, ale také příslušné skrupulozity. Přiznám se, že jsem leckdy ani neměl chuť hledat sílu, abych se jimi prokousával a zkoumal jejich jádro. S papežem Františkem jako by přišel nový vítr. Nevím jak vy, ale já usedám pokaždé s radostí a zvědavostí ke zprávám z Říma. Jsem povzbuzený papežovou odvahou, která je tak prostá a tak silná. Cítím z ní moc evangelia. No posuďte sami: není první věta uvedeného úryvku knihy úvah kardinála Jorge Mario Bergoglia přesná a velmi jasná? Prostá a (přesto/ právě proto) silná? „Radost se živí kontemplací Ježíše Krista.“ Ježíš miluje lidi – to dosvědčují snad všechny stránky evangelia. Rád se s nimi setkává, mluví s nimi, dotýká se jich, žehná jim, uzdravuje je, vyučuje, osvobozuje, sytí… Jeho dny jsou plné setkání se druhými, a to někdy až tak, že nemá, kdy by se najedl a kdy by si odpočinul.

Někdy nám schází radost – události našich životů či životů našich blízkých možná neskýtají moc důvodů k potěšení, stejně tak stav naší země a světa: nárůst nespokojenosti, netolerance, extremismu, rostoucí počet lidí ve vážných sociálních problémech – opravdu není mnoho důvodů k radosti. O to důležitější je věnovat pozornost tomu, který jakoby přišel z jiného světa, a přitom je v něm doma dříve než my, vždyť, jak píše apoštol, svět byl skrze něho stvořen (Ko 1,16): když nadávali, žehnal; v bezmoci povzbuzoval; nenavštěvoval ty, kteří byli obklopeni lidmi, ale ty, kteří byli sami; nepřistoupil na nespravedlivou hru náboženských lídrů. Taková je Boží představa o světě pro lidi – místa víry, naděje a lásky. I když je naše realita od té původní nahony vzdálená, má tento svět naději – Boží lásce. Nenechme se okrást o radost. Naopak, věnujme ji i lidem kolem sebe. Každý člověk se může vyhřívat na slunci Boží pozornosti a lásky. Víme to my a vědí to lidé kolem nás? Zvlášť ti, kteří klesají pod tíží nároků doby nejvíce?

Pomalu se blíží pro naši farnost slavnost udílení svátosti biřmování a jak jsem se již zmínil v neděli, tak bych byl rád, kdybychom se na to všichni duchovně připravili.

Většina z nás si vylosovala jednoho biřmovance, kterého do vlastní slavnosti budeme doprovázet v modlitbách. Chci vás však poprosit, abychom prosili o nové vylití Ducha Svatého i pro naši farnost. Pokud to bude trochu možné, zkuste se devět dní před nedělní slavností připojit k novéně k Duchu Svatému za naše farní společenství. Texty budou k dispozici na našich farních stránkách.

Do té doby ve všedních dnech na konci bohoslužby zazpíváme postupně jednu sloku hymnu Veni Creator Spiritus, v neděli ji pak zazpíváme celou. Děkuji všem za ochotu a vyprošuji vše dobré. P. František

Všichni peníze potřebujeme, ale jedni mají více než druzí a mnoho lidí má málo i na pokrytí svých zcela základních potřeb. Jaký postoj tedy máme k penězům a k jejich užívání zaujmout?

Myslíme si, že používání peněz je naše soukromá záležitost, a nechce se nám tuto oblast našeho života otevírat komukoliv dalšímu – ani Bohu ne. Když se podíváme na to, co Ježíš o penězích učil, dost nás to děsí. Zpochybňuje to všechno, o čem je tento svět přesvědčen, pokud jde o bezpečnost, úspěch a postavení. V naší společnosti se lidé obvykle hodnotí podle toho, co dělají a co mají, ne podle toho, jací jsou. Vlastnictví majetku se stává důležitým a jakékoliv ohrožení těchto hodnot vytváří nejistotu a strach. Můžeme se bát, protože máme příliš málo peněz pro potřeby své rodiny. Nebo jich máme hodně a máme pocit, že si je musíme chránit. Za našimi obavami stojí prostá skutečnost, že jsme svoji důvěru vložili do peněz a ne do Boha. Potřebujeme ono třetí obrácení.

„Mně patří celá země,“ praví Pán (Ex 19,5) a chce se o to, co stvořil, se svým lidem rozdělit. Jsme tedy správci, ne majitelé, toho všeho, co jsme od něho dostali. Vědomí, že všechno vlastní Bůh, nás osvobozuje od naší přirozené potřeby vlastnit a dovoluje nám dělit se s ostatními spravedlivým způsobem. Používat peníze tak, jak si to majitel přeje, pak začíná dávat smysl a namísto otázky „Kolik svých peněz musím dávat Bohu?“ se budeme ptát: „Kolik Božích peněz si potřebuji nechat pro sebe?“ Dávání nás osvobozuje – pokaždé, když se vzdáváme nějakých peněz, zbavujeme se části svého falešného bezpečí. Jestliže se naučíme peněz zbavovat, nikdy nad námi nebudou mít moc a my je budeme moci svobodně používat, aby sloužily Bohu a jeho záměrům.

převzato z knihy  Letnice jsou pro život, KNA, 2008

S úmysly lidského jednání tomu může být tak jako se zlatonosnou rudou. Rudy se vytěží nesmírné množství, které se počítá na stovky tun, ale po přetavení v huti z nich dostaneme stěží pár kilogramů vzácného kovu. Na prahu věčnosti, až Bůh – milovník skryté pravdy – přetaví ve svém světle rudu našich pozemských skutků a slov, kolik zbude z toho všeho drahocenné rudy pravých a čistých úmyslů? V tu chvíli bude muset mnohé z toho, co bylo vykřičeno a vystaveno na odiv, ustoupit síle a kráse dosud neznámých skutků a slov založených na čistém a pravém úmyslu. „Amen, pravím vám: Otec, který vidí i to, co je skryté, vám odplatí“ (Mt 6,2.4).

Jak říká sv. Terezie od Dítěte Ježíše: „ Teprve v nebi uvidíme pravdu o všem. Na zemi je to nemožné. “

převzato a upraveno z knihy   365 dní s mystiky Karmelu, KNA, 2011