Milý chlapče,
jsme si vzájemně velmi blízko. Ty, který stojíš na prahu života, a já, který život končím. Říká se (a je to nanejvýš pravdivé), že protivy „se přitahují“. A já si lépe rozumím s Tebou než s těmi, kteří jsou uprostřed své životní pouti a které nazýváme „velkými lidmi“.

Když jsem byl jako Ty dítětem (život utíká tak rychle, že mi připadá, jako by to bylo včera), neustále mi vykládali o „velkých lidech“. Choval jsem vůči „velkým lidem“ prapodivný cit, v němž se mísila nedůvěra s přitažlivostí, kterou na mne působili. Připadalo mi, že svět velkých lidí je jakýsi jiný, dětem zakázaný svět.

Teď, když už nemůžu začít znovu žít svůj život, slýchávám, že dětství je věkem dokonalého štěstí. Je tomu tak? Když je člověk dítě, jako jsi jím Ty, nijak se z dětství netěší. A když se dospělý domnívá, že znovu prožívá své dětství, vybavuje si stav, který vlastně neexistoval.

Občas si kladu otázku, zda dětství není snem dospělých… Milé dítě, Ty si neuvědomuješ, jaké tajemství je dětství!

Až v pokročilém věku - nepochybně velmi pozdě – jsem pochopil, že rosteme, žijeme-li s dítětem. Zejména žádáme-li dítě, aby se nás vyptávalo.

Navštívil jsem jednoho slavného německého filosofa, jmenuje se Heidegger. Přebýval tehdy v poustevnické chaloupce, o níž mluvil jako o své „chatrči“. A tam, v krajině pokryté sněhem, mi dal Heidegger tuto radu: „Chcete-li, jak ve filosofii, tak v náboženství jít dál, zařiďte si, aby Vám kladlo otázky nějaké dítě. Nebudete pokaždé s to mu odpovědět, ale ono Vám objeví pravdu: protože to, co je Pravdivé, je pokaždé zastřeno závojem. Dítě ten závoj snímá.“

Jednou ses mě zeptal, co že to je být. A já jsem ti nedokázal odpovědět. Jindy jsi mi řekl: „Pročpak jsem já František a proč František není já?“ A jindy zase: „Máme dvě oči. Tak proč nevidíme věci dvakrát?“

A když jsi přišel z hodiny náboženství: „Chápu, co je ďábel, chápu, co je Pán Bůh. Ale řekněte, pročpak Pán Bůh, když je všemohoucí, toho ďábla nezabije?“ Otázky, které kladeš, jsou právě ony otázky, které filosof nedokáže zodpovědět…

Před tvou tváří, před tvými „problémy“, stojím v rozpacích. A ty mi opakuješ: „Proč? Jak to?“ Napoleon na ostrově Svaté Heleny říkal, že génius tkví v tom, že si ohledně čehokoli klademe právě tyto dvě otázky.

Ale myslíš, můj milý, že na tomto světě se všechny věci dají vysvětlit? Tobě, který jsi pro mne naprostým tajemstvím, se snad dosud nedostává smyslu pro tajemství…

Pohlížím na tebe s něhou, obavou, nadějí. Já jsem totiž minulost, a Ty budoucnost. Právě Ty, můj malý, jednoho dne možná obnovíš radost na zemi.
Proto by bylo zapotřebí, abys zůstal „maličký“.

Abys, jak budeš růst, zůstal dítětem. A pak budeš básníkem, budeš umělcem. Budeš jedním z těch, jichž si lidé váží, protože si uchovali kouzlo dětství.

Dám ti několik rad, jak zůstat dítětem. Předně, když se ráno probudíš, žasni, jako kdyby poprvé mělo vyjít slunce, jako kdybys měl poprvé vyskočit z postýlky a žít. Představuj si, že to, co právě teď vidíš, ještě včera nebylo, jako kdybys stál u vzniku slunce, u počátku světa.

Ve škole děláš úkoly a jsi pilný. Učíš se rýsovat přímky, nedělat chyby. Já ti radím, abys byl často tak trochu roztržitý; abys jen částí svého já dával pozor na úsečky, na interpunkci – na vše, čemu Tě páni učitelé učí. A pak aby tu byla druhá část Tvého já, která bude jako ptáče, jež ulétá hodně do daleka a už pozor nedává. Abys zůstal celý život dítětem, musíš pěstovat právě ten druhý kus svého já!

Budou říkat, že sníš. Je to však „bdělý sen“, jaký plodí génia. Velcí lidé Tě budou učit námaze. Ty je naučíš odevzdanosti, kterou nazýváme milostí.

Budeme Ti dávat pravidla. Ty nám výměnou dáš svou fantazii, svou nevinnost. Vnucujeme Ti svou vážnost, Ty nás naučíš radostnosti.

Vysvětlíme Ti, že všechno je obtížnější, než si myslíš, a Ty, Ty ukazuješ našim vrásčitým tvářím, že všechno je snadnější, než jsme měli za to!

Hle, den se nachyluje. Nastává večer. Hle, slunce sestupuje a tak jako Ty půjde spát a vrhá proudy světla a barev.

Je to chvíle, kdy vejdeš do toho, co se nazývá nocí. Je to chvíle, kdy se probouzí snění. A ze všech snů je snění dětí to nejkrásnější.

převzato z  knihy Otevřené dopisy, Jean Guitton, Triáda 2011