Pátek 27. 6. večer, Praha
Milý deníčku, tak nevím, nepřeskočilo mi? Není to trochu moc velká troufalost, chtít se vydat na kole do Zlatých Hor, do Jeseníků, které mi momentálně připadají asi tak stejně daleko jako Appalačské pohoří? Utěšuje mě, že nejsem sama, kdo váhal, a že když bude nejhůř, po dvou třech dnech to vzdám a budu se vozit tranzitem. Totiž pokud se nám vůbec podaří odjet – věci, které se kupí všude po pokoji, by vydaly na samostatné doprovodné vozidlo.

Sobota 28. 6. večer, Český Brod
Milý deníčku! Tak máme za sebou první den. Až na to, že jsme ráno asi dvě hodiny zaklínali a svěcenou vodou vykrápěli nedobytný tranzit, aby se otevřel, šlo všechno celkem hladce. Průjezd Prahou byl překvapivě zelený, kostel v Dolních Počernicích starý a krásný, setkání s Kamilou, Pavlem a jejich Marianem moc milé. Přes Klánovický les do Úval, tam se statečně připojily holky Lormanovy a Vavřínovy a zdolaly náročnou trasu přes výmoly a bodláčí. Jinak spousta třešní a nakonec fara v Českém Brodě. Trochu chybí sprcha, ale celkově je farní centrum pěkné a nové. Hygienu vyřeší hadice na zahradě a výlevka v pokoji. Večerní modlitba a spát.

Neděle 29. 6. večer, Přelouč
Milý deníčku, to byl den! Ráno tělo drobet rozlámané, netrénované svaly odmítaly pochopit, že po nich budu chtít nějakých těch 50 kilometrů denně. Po mši, snídani a balení odjezd směr Přelouč. Až do Kolína to šlo, polabská nížina, trochu monotónní, ale převažovala euforie z toho, že nemusím dělat nic než šlapat do pedálů. V Kolíně začalo pršet. Napřed drobně, pak víc. Naše dvě skupiny (zdatná jednička a umírněná dvojka) se změnily na tři – dvojka se rozdělila na 2A a 2B. Dvojka béčko vytrvale pokračovala polní cestou necestou podél Labe, původně avizovanou jako cyklostezka. Prší, prší, jen se leje... Do Přelouče zbývá nějakých 25 kilometrů – to nezvládnu. Přes rozbahněné pole kloužeme ke státní silnici a povoláváme Honzu a doprovodné vozidlo. Jarda v mezičase pojídá oranžové květy denivek a tvrdí, že to nejsou lilie. Přijíždí tranzit, několik slabších povah nasedá do tranzitu s úlevou a kluci jen z donucení – berou to jako potupu. Silnější jedinci zdolávají i závěrečnou etapu na kole. V Přelouči nás vítá suchá fara a hodný pan farář, který se kromě svých kostelních oveček stará ještě o stádečko opravdických a jeden beránek za ním chodí jako pes – na láhev s dudlíkem. Rozvěšujeme mokré věci úplně všude, lijeme do sebe horký čaj s citronem a blahořečíme Helence a Štěpánovi, kteří vaří večeři. Nakonec omdlíváme na matrace.

Pondělí 30. 6. večer, Vrbatův Kostelec
Milý deníčku! Jsme na nádherném místě na Vysočině, krajina se začíná vlnit. Více či méně usušené věci na nás přes den doschly a liják se naštěstí neopakoval. Sprchlo jen krátce odpoledne, když jsme opouštěli zříceninu hradu Žumberka. Potkali jsme se tam s jedničkou, vyfotili kdeco a kluci prozkoumali sklepení. Cestou jsme se znova najedli třešní... snad se to v nás moc nepopere s buřtgulášem!

Úterý 1. 7. večer, Ústí nad Orlicí
Milý deníčku, trochu se to popralo, ale při víc než třicetičlenné skupině jsou dva blinkající v podstatě úspěch. Jen kdyby to oba nebyli Freiové. No nic.
Po obvyklém ranním pořádku – mše, losování Božího slova, snídaně, balení, úklid – se nám dostalo varování, že dnešek bude mírnou předzvěstí dní příštích, pokud jde o kopečky. Ale šlo to – stoupáky byly jen asi dva. Stálo to za to: poutní místo Chlumek u Luže, o kterém jsem předtím nikdy neslyšela, je skutečný klenot. Na vyvýšeném pahorku se vypíná čistě barokní kostel s kopií obrazu Panny Marie Pasovské. Poutníci sem přicházejí už od konce 17. století.
Přes Vysoké Mýto a Choceň do Ústí nad Orlicí. Poslední kilometry – nádherná cyklostezka podél Orlice. Trochu mi to kazilo stávkující koleno, ale věrní Petr s Alenkou mě doprovodili až do cíle. Obrovské děkanství, balkony ověšené muškáty a velkoplošná obrazovka. Všichni chlapi, malí i velcí, se před ni naštosovali a svorně sledovali zápas Argentina – Švýcarsko. Argentina vyhrála 1:0, hurá! Vzápětí se všichni vyřítili ven a kopali do míče jako o život.
Sprchy jsou tu dvě, jedna „všeobecná“ a jedna přímo v bytě pana kaplana. Moc tam nenakachnit!Milosrdnou většinou je mi pro dnešní noc určena jediná zdejší postel. Mažu si koleno Aulinem od Lucky. To jsem zvědavá, jestli zítra pojedu.

Středa 2. 7. večer, Králíky
Milý deníčku, pomohlo to, koleno dneska nezlobilo! Honzovi už je skoro dobře. A jsme na dalším úžasném místě – na Hoře Matky Boží v Králíkách.
Jeli jsme napřed pokračováním té cyklostezky podél Orlice – nádhera. Pak přes Letohrad (skvělá cukrárna a neuvěřitelně dobré a levné zákusky) a Jablonné nad Orlicí (Míša neomylně našla restauraci, kde vaří nejlíp). Připadá mi, že den ode dne víc vyhlížíme nejen cíl každé etapy, ale i všechny hospody a cukrárny. S narůstající únavou stoupá (s)potřeba kalorií. A piva. (Zeptejte se Standy.) Za Mladkovem už jsme kousíček od hranice s Polskem. Táhlé mírné stoupání, a před námi se v dálce tyčí Hora Matky Boží. Na ní kostel, který z dálky vypadá bílý, ve skutečnosti je žlutý.
Do Králík jsme dojeli všichni. Tam jsme zavolali Honzovi a několik se nás nahoru nechalo vyvézt. Chrabrá většina zdolává kopec kolmo (= na kole).
Krásný velký poutní areál, dlouhé studené chodby s dvoulůžkovými pokoji. Ouha – prý teče jen studená sprcha. To ne!! Věra naštěstí zjistila, že dole v přízemí teče teplá. Záchrana!
Po večeři a modlitbě usínáme v postelích, muži, na které nevyšel pokoj, na karimatkách v sále.

Čtvrtek 3. 7. večer, Vápenná
Milý deníčku, ráno byl tak nádherný výhled po okolí, že člověk na chvíli zapomněl na bolavý zadek. Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, v dálce Praděd! Bylo mi líto odtud odjet. Po několika kilometrech jsme se ocitli v Olomouckém kraji. Opravdu jsme dorazili na Moravu, z Prahy! Nevěřím.
Dneska už to bylo fest stoupání (naštěstí i klesání). Kdyby mě netáhla skupina, neujela bych to ani omylem. Nohy i záda protestují proti nešetrnému zacházení. Počasí akorát, ne vedro, bez deště. Dnešní hlavní dvě barvy: modrá (nebe) a bílá: mraky, větrné elektrárny, kostel a zámek v Branné. Tu jsme vyhlásili ideálním místem na dovolenou – je tam mimo jiné fantastická cukrárna s trubičkami!
Ostružná, Ramzovské sedlo a konečně sešup do Vápenné... a tam fara vpravdě spartánská. Na podlaze jen prkna, dvojplotýnkový vařič a sprcha se studenou vodou. Naštěstí máme Juru: na pivku dohodl s někým místním, že se přijdeme vysprchovat na obecní úřad. To by člověk nevymyslel! Patnáct špinavých poutníků přešlapovalo před obecním úřadem a čekalo, až nám „šéf“ odemkne. Sprcha neměla chybu!!
Zítra nás čeká poslední etapa.

Pátek 4. 7. večer, Panna Maria Pomocná – Zlaté Hory
Milý deníčku, možná se mi to jen zdá. Jsme v lesích nad Zlatými Horami, na Maria Hilf! Poutní místo, na které člověk jen tak nezapomene, místo, kde Boží moc a přímluva Panny Marie uzdravuje. Nejdřív tu bylo, pak chátralo a bylo postupně devastováno, nakonec ho komunisti zničili úplně – ale po roce 1989 vstalo z mrtvých a dnes sem znova přichází spousta poutníků. Ze Zlatých Hor jsme se čtyři nechaly dovézt nahoru, po dnešních stoupáních už nám nezbyly síly. Nahoře jsme se vydaly hledat křížovou cestu, a když jsme ji našly, šly a modlily jsme se ji obráceně, od posledního zastavení asi do poloviny, a odtamtud jsme se zase vrátily. Jednička i dvojka už byly nahoře a Helča se Štěpánem nám k večeři přivezli ze Zlatých Hor řízky – geniální nápad! Po večeři jsme se dozvěděli o změně plánu – ve čtvrt na deset byla večerní mše ze zítřejšího svátku Cyrila a Metoděje. Obnovený kostel je netypicky řešený, krásný. Z protilehlých vitráží se na poutníky dívají svatá Anežka a Hedvika a uprostřed stěny za obětním stolem je umístěný milostný obraz Panny Marie. Při mši prožíváme velkou radost – jsme tady...! Můžeme Hospodinu předložit všechny úmysly, které jsme si celou pouť nesli v srdci. Díky tobě, Pane!

Sobota 5. 7. večer, Praha
Milý deníčku, tak jsme zase doma. Jak se to všechno mohlo vejít do sedmi dnů? Ranní sjezd do Zlatých Hor (po větrné noci, chlapi ji strávili v ambitech) a dalších 20 kilometrů na nádraží v Jeseníku se snad ani neodehrály dneska. Pak cesta vlakem, při které jsme co chvíli vykřikovali: „Tamhle jsme jeli...! Koukej, to je ta cyklostezka! A tamhle jsme se stavovali v hospodě!“ Z Hlavního nádraží přes Letnou a kolem Hradu domů do Střešoviček. Ukládám se do postele, před očima se mi míhají místa a lidi, nohy se nechtějí ohýbat, ale stejně je mi divné, že zítra nepojedeme další etapu. Ještěže se s většinou cyklopoutníků uvidíme na mši.
Probírám se pohledy koupenými cestou a biblickými citáty, které jsem si vylosovala. „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.“ Že by pozvání pro příští rok...?

Evropa, civilizace navenek s vysokými hradbami, moderní technikou, samořízeními raketami a obrněnými pásy, ale civilizace zevnitř vykotlaná, civilizace bez myšlenky, pro kterou by se chtělo žít, bez vize, za kterou by stálo za to umřít, civilizace jako dutý strom, čekající na první lehký poryv větru, který ji bez námahy smete. Civilizace, která si v naději na rychlý let vzhůru přeťala kořeny a v rámci odlehčení hodila víru přes palubu, ale nevšimla si, že na její místo přiletěli běsi.

   Nejsme pěšci na šachovnici světa, kteří jsou sem a tam pohybováni osudem, hvězdami, démony či bohy, kteří nás přeskupují z políčka na políčko či někdy obětují ve prospěch strategického postupu celé armády. Nejsme pěšáci světa. To my sami rozhodujeme, a proto jsme zváni obrazem Božím. Náš příběh není dopředu dané fátum a není vepsán ani ve hvězdách, ani v ptačích vnitřnostech, neznají jej ani Delfy, ani kartáři, a to z jednoduchého důvodu. Můj životopis si píši já sám.

   Jak snadné je ve jménu víry vyslovit anathema, jak je snadné být ve jménu pravé víry krutý, ve jménu Božího království někoho zabít. Blaire Pascal říká, že člověk nikdy nekoná zlo tak dokonale a s nasazením, jako když jej koná z náboženského přesvědčení.
   A C. S. Lewis říká v podobném duchu hořkou pravdu: Pokud se křesťanství nezdaří učinit člověka mnohem lepším, učiní jej mnohem horším. Z negace se ovšem nedá dlouhodobě žít a je to cesta právě do těch pekel, před kterými člověk původně prchal.

   Ďábel – diabolos -  je ten, který rozděluje, a řecké sloveso diaballein skutečně znamená rozdělovat. Proto se ďábel maluje se dvěma rohy, které míří každý jinam, proto jedna noha a jedno kopyto, pryč od sebe. Pravdu má ten hořký výrok, že svět lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí: Ta první myslí, že svět lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí. Ta druhá myslí, že ne.
Ježíš chtěl až do žní nechat růst spolu koukol s pšenicí, neboť obé roste v srdci jediného člověka, neboť nejsme nikdy my a ti druzí. Každý, kdo chce vytrhnout koukol už zde na zemi, zplodí poušť.

převzato  z knihy  Marek Vácha: Neumělcům života, Cesta 2014

Já a mí přátelé kněží to nechceme říkat příliš nahlas, ale tenhle papež nás zneklidňuje. Jistě, neplatí to o všech: jsou i kněží, kteří jsou za tohoto papeže šťastní, a jejich dost… Ale není málo těch, kterým na něm uvnitř něco vadí. Minulý čtvrtek při procesí u příležitosti Božího Těla vypadal František hodně unaveně, zadýchaně… za to některým kněžím se proto dýchalo lépe. Těžko se mi na to dívalo, těžko se mi to říká a těžko se mi to píše, ale oči některých z nich mluvily jasně: i tenhle papež jednou skončí a všechno zase bude tak, jak bylo předtím. Bohu díky. Úleva…

Jestli se papež cítí unaveně, jestli se zadýchává, proč mu hned namísto židle ve svém srdci ukazuju cestu ven a přeju si, aby se po ní už vydal? Proč já, který bych měl být pastýřem tak jako on, se před ním cítím v rozpacích, zatímco lidé, ti upocení, ti, co stojí ve frontě, ti unavení, ti normální, ti s růženci i bez nich, ti se svatbou v kostele, ale i ti bez ní, ti, kteří to mají se svátostmi v pořádku, i ti, kteří ne, tihle lidé mají židli pro papeže ve svém srdci už dávno připravenou? Co je zvláštního na tomto papeži, o kterém lidé říkají: „tenhle papež“?

Když se dobře podívám do svých očí na ty rozpaky, které ve mně – knězi tenhle papež vzbuzuje, musím mít pořádnou dávku odvahy, abych si přiznal jejich důvod. Protože to není v tom, co říká. Jasně, jeho slova jsou nádherná, ale prosím vás evangelium je pořád více méně stejné: i jiní papežové ho vykládali dobře. A není ani osamocený v tom, co dělá: pokud jde o věci, které zahýbaly světem, tak Jan Pavel II. jich udělal celou řadu, Pavel VI. zase jako první jel do Kalkaty. Takže vás možná napadne, že pokud to není v obsahu, tak to bude asi tím jeho stylem: ale já říkám: „ano i ne“, spíš „ne“ než „ano“. Každý papež má svůj styl a nakonec lidé stejně hledají určitou identitu, takže když je papež sám sebou, tak je to dobré, i když je Němec, nejen Argentinec.

Je to v něčem jiném: totiž až do Jana Pavla II. a Benedikta XVI. (a tím spíš předtím) jsem to byl já, kněz, který říkal lidem, co řekl papež. Jenže teď jsou to lidé, kteří říkají mně: „Papež řekl…“ Já jsem farář a zjišťuju, že mí farníci vidí v papeži faráře víc než ve mně. Když říkají „můj farář“, tak se bojím, že myslí víc na Františka než na otce Maura. V tom je ten problém! Prostě se z nás všech najednou stali maximálně kaplani! Nevím, jak to dělá, ale papež František má k mým lidem blíž než já.

Včera se papež vydal do Cassana, aby tam navštívil vrahy a příbuzné Cocò Campolonga, tříletého dítěte, které zaživa uhořelo v autě zapáleném mafií, a za kterého se modlil a vyzýval k modlitbě 26. ledna. Je to skvělá věc, ale i Jan Pavel II. šel do vězení, aby se tam sešel se svým „vrahem“ Agcou. Jenže tentokrát se vsadím, že se mě někdo z farnosti zeptá, proč jsem nešel navštívit paní Pinu, která bydlí v paneláku, kde celou zimu neměla teplo, protože město nedalo opravit kotel, když papež František se kvůli těm lidem vydal až do Kalábrie.

A pak František v Kalábrii řekl, že mafie „la ´ndrangheta“ je adorací zla a pohrdáním společným dobrem, že mafiáni nejsou ve společenství s Bohem, že jsou exkomunikováni… a moji lidé si nevzpomenou na to, co říkal Jan Pavel II. v Agrigentu, ale budou se mě ptát, proč jsem tedy já ve svých promluvách tak politicky korektní. A včera také řekl, že my kněží nemáme do středu všeho stavět sebe, protože se tak staneme obrazovkami, a ne kanály Boží milosti, a jsem si jistý, že hned jak si sednu do zpovědnice a budu jen tak povrchně naslouchat, tak mi okamžitě tuhle větu někdo rád připomene.

A nemáte ani ponětí, kolik bych takových příkladů mohl ještě uvést. „Papež řekl, že kostely mají být otevřené, proč je tedy ten náš zavřený?!“ „Papež včera řekl, že vy kněží máte žít v bratrském společenství, tak proč se vy s kaplanem pořád hádáte?!“ Jeden můj přítel, který má opravdu nádherná kázání (přicházejí si ho poslechnout lidé z celého Říma), řekl v jednom z nich, když mluvil už přes dvacet minut: „Já vím, že papež říká, že by kázání měla trvat jen sedm minut, ale já jsem to vzal podle evangelia, a tak moje kázání trvá sedmdesátkrát sedm minut“: prostě to musel zahrát do vtipu, protože jinak by mu to lidé sami připomněli. Chápete? Když uběhlo dvacet minut, tak prostě před sebou už neviděl tváře přítomných, ale v jejich hlavách četl to, co papež říká ve svých promluvách ve Svaté Martě! Jo!

V tom to je! A tak nemůžu dělat nic jiného, než se uklidnit a pochopit, že ode dneška budou kostely už prostě pořád otevřené. A pozor: to už se nezmění! Farnosti se otevřely, a bývalé úřední hodiny se už nebudou moct vrátit, protože lidé zakusili papežovo pohlazení. To, co měli rádi na každém papeži, teď nacházejí v pohlazení, ale i ve vztyčeném prstu. A chtějí to i po mně! A to už se nezmění!

Přeložil P. Vlastimil Kadlec OMI

Letnice vždy nechávají vystoupit myšlenkám o Boží svrchovanosti, která se projevuje v nezachytitelnosti Božího Ducha. Ježíš přirovnává jeho působení k neviditelnému větru (J 3) a k vodě (J 4; 7). O Letnicích se však přítomnost Ducha na apoštolech, shromážděných v Jeruzalémě, projevila jakoby ohnivými jazyky (Sk 2,3). Když se zamyslíme nad tím, jak musela tato událost promlouvat k soudobým Židům, nelze nevzpomenout, že oheň vyšlý z nebe byl pro Izraelity projevem Boží moci. Od Hospodina vyšel oheň, který pozřel na oltáři zápalnou oběť (Ex 9,24), první oběť, přinesenou Áronem a Mojžíšem.

Zápalná oběť (narozdíl od jiných obětí: přídavné, pokojné, za hřích či za viny) byla podle knihy Leviticus (1. kapitola) celá určená pro Hospodina, šlo o tzv. holokaustum (celopal), byla obětována jako libá vůně pro Hospodina (Lv 1,9). Tuto oběť přinesl prorok Elijáš, když se přel s Baalovými proroky na hoře Karmel (1 Kr 18). Tehdy s nimi uzavřel sázku, aby lid poznal, že pravým, živým Bohem je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, nikoliv pohanská modla. Zatímco Baalovi proroci nebyli s to přimět svého boha, aby na oběť seslal oheň, Eliáš nechal svého býka prolít vodou. Po modlitbě "spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil" (1 Kr 18,38). V reakci vyznal shromážděný izraelský lid, že jedině Hospodin je Bůh.

Oheň z nebe vyjevuje Boží svrchovanou moc, s níž Hospodin přijímá přinesenou oběť a celou 'si ji bere'. Zároveň Bůh touto mocí očišťuje svůj lid od hříchu, jak připomíná příběh Áronových synů Nádaba a Abíhú, kteří při bohoslužbě užijí 'cizí oheň' (Lv 10,1). Oheň, kterým hoří oběť Hospodinu, nesmí být ledajaký. Jeho původ je přesně dán: jeho původcem je Hospodin sám. Člověku je upřeno, aby měl v moci, kdy a čím oběť zapálí, musí se řídit vůlí toho, komu je oběť přinášena.

Když se nyní vrátíme k události Letnic, popsané ve 2. kapitole Skutků apoštolů, chápeme lépe, co se ve večeřadle odehrávalo. Ohnivé jazyky, které spočinuly na apoštolech, byly projevem Boží svrchovanosti. A ze shromážděných Ježíšových učedníků činily církev, totiž Kristovo tělo cele obětované jako 'vůně libá pro Hospodina', holokaust. Láska, která má být pro společenství křesťanů charakteristická, je zdrojem naděje. Jejím původem je totiž Bůh sám (Ř 5,5), jejím ztělesněním je Bůh a člověk Ježíš (srv. 1 J 4,8). Bůh sám přijímá přinesenou oběť a ujímá se své církve. Spojuje ji s obětí, kterou přinesl jeho Syn na 'golgotském oltáři'. Společenství jeho učedníků, tedy každého z nás, je jejím pokračováním.

Poselství Letnic je prosté, avšak zásadní: staň se celopalem - obětí, cele určenou pro Boha. Celý náš pozemský život má být "živou, svatou, Bohu milou obětí" (Ř 12,1). Obětí, která nesmí hořet žádným jiným plamenem, než žárem Boží lásky, Božího milosrdenství.

Tematika ovcí a hlasu pastýřů rozpoutala diskusi. V jejím průběhu padla i důležitá otázka, podle čeho dnes člověk vlastně rozpozná tu pravou církev. Čtenář, který otázku položil, přiznal, že má velkou úzkost, zvlášť o mladé lidi. Pokusím se na tuto otázku odpovědět.
Pomoci by nám mohl pohled na počátek společenství církve, tedy pohled do evangelií. Vidíme, že společenství církve je společenstvím Ježíšových učedníků, kteří jsou posláni ke všem lidem, aby svědčili o Boží lásce, zjevené v Ježíši Kristu a vybízeli každého člověka k obrácení. Těmto lidem je dána posila Utěšitele, Ducha svatého, který je obdařuje mj. jazyky srozumitelnými pro okolní národy. Proto je to zpravidla tak, že 'nevěřící' člověk slyší od někoho, v nějakém společenství zvěst evangelia. A v tomto společenství dále zůstává a s podporou ostatních křesťanů dělá ve víře první kroky a roste.

Tento neproblematický postup je však zkomplikován existencí různých křesťanských sekt, které pokřivují zvěst evangelia, a tedy i obraz Boha. Problém sekt spočívá především s ohledem na jejich členy v tom, že mylná nauka nevede k plnosti lidského života. V tomto stručném textu není možné vyčerpat tuto složitou problematiku, je však zřejmé, že každý člověk musí být obezřetný, a to zvlášť k jakýmkoliv projevům nucení či manipulace, protože člověk nesmí být nucen, aby jednal v rozporu se svým svědomím. Dalším důležitým rozlišovacím znamením může být otevřenost vůči ostatním křesťanským společenstvím. Projevem sektářství bývá přesvědčenost o vlastní výlučnosti: nikdo jiný než příslušník této skupiny nebo 'denominace' nemůže být spasen. Křesťané však věří tomu, že Ježíšovi učedníci mohou následovat svého Mistra v různých společenstvích.

Rozlišovacím znamením bývala už ve starověku jednota s biskupy, a to zvlášť s římským biskupem, který se záhy těšil mimořádné autoritě. Důležitým principem života, který směřuje ke spáse, je růst v lásce, a tedy snaha o jednotu ve společenství církve. Touhou křesťana je, aby celý svět byl spojen ve společenství Ježíšových učedníků. Proto je církev tzv. všeobecnou svátostí spásy, tedy znamením jednoty lidského rodu (Lumen gentium 48). Proto má být pro společenství církve charakteristická mimořádná míra dobré vůle, odpuštění a péče o dobro druhých, prostě láska (srv. J 13,35). Naopak charakteristikou hříchu je vzájemné oddělování, odmítání a bourání vztahů. K tomu v minulosti i přítomnosti naneštěstí stále dochází. Směr křesťanského růstu je však zřejmý: hledání vztahů ke druhým křesťanům, a to i za hranicemi vlastní denominace. 2. vatikánský koncil vybízí katolické věřící, aby aktivně pěstovali vztahy k nekatolickým křesťanům, a tak pracovali na obnovení i pozemské jednoty církve.

Minulý týden jsem napsal, že je podstatný rozdíl mezi ovcí, která pozná hlas svého pastýře, a námi lidmi. Během týdne jsem dostal otázku, jak se tedy člověk učí rozpoznat hlas svého nebeského pastýře. Odpověď by vyžadovala víc, než jsou možnosti tohoto počtem slov omezeného příspěvku. Víme, že člověk má také schopnost rozpoznat hlas svých blízkých - rodiče s velkou pravděpodobností rozpoznají pláč právě svého dítěte mezi ostatními, dítě poznává hlas těch svých... Tuto dispozici máme tedy očividně společnou s ovcemi. Otázkou zůstává, jak je to s Božím hlasem. Z dějin je zřejmé, že Bůh mluví: právě tím se liší od model. Boží slovo má  mnoho podob: celé stvoření je vyslovené (Bůh řekl a stalo se); v dějinách Bůh promlouval k mnoha lidem - ve snu, ve vidění, ale také skrze druhé lidi. Vrcholnou Boží promluvou je jeho vtělené slovo - náš Pán Ježíš. Tyto zkušenosti s Bohem mluvícím máme zachycené na stránkách bible a v dějinách církve, v příbězích světců, v učení církve. Pán Ježíš ještě svým učedníkům slibuje, že jim po svém zmrtvýchvstání pošle svého Ducha, který bude mluvit v jejich nitru... Z toho plyne, že jsme doslova obklopeni Božím mluvením. Slyšíme je však?

Celá tradice křesťanské spirituality se zabývá otázkou, jak vycvičit vnitřní sluch, aby slyšel, co Duch říká v našem nitru. V tomto textu bych se chtěl zastavit jen u základního kamene vší spirituality, a tím je obrácení. Věřím, že teď nepřestáváte číst, protože máte dojem, že o obrácení už jste slyšeli dost a hlavně - už ho máte za sebou. Buď, jak buď, obrácení začíná tam, kde člověk říká Bohu: 'Mluv, prosím, chci tě poslouchat. Chci slyšet, co říkáš, chci porozumět tvé vůli.' Většina z nás toto někdy Bohu řekla a vědomě se postavila na cestu víry, na cestu hledání Boha. Z lidského hlediska jde o základní rozhodnutí, které stojí na počátku křesťanské víry a otevírá člověka k setkání s Bohem. Mohli bychom říci, že tím začíná křesťanský život, když se setkává člověk s Bohem. Ze své zkušenosti vím, že toto rozhodnutí není jednorázové, ale že je třeba se znovu a znovu, každý den rozhodovat a nastavovat své srdce vůči Bohu. Náš Pán velmi rád odpovídá na tuto naši touhu.

Velkým nebezpečím je křesťanská omrzelost (acedia). Máme dojem, že jme už slyšeli moc nebo vůbec nic, a tak už toto rozhodnutí nemyslíme vážně. Vytratí se prvotní zvědavost, rozechvělost prvních schůzek. Navenek náš život vypadá stejně, ale vnitřní žár ochladl, touha po Bohu zmizela. Ztrácíme trpělivost a často si pak odpovídáme sami. Cítíme, že náš život není nesen, ale vláčíme jej jako těžké břemeno. Služba v církvi se stává rutinou, naše slova o Bohu nejsou přesvědčivá.

Obrácení v člověku nastartuje proces, protože Boží slovo se chová podobně jako semínko, které padne do půdy: klíčí s velkou silou. Má mnoho nepřátel - vždyť známe podobenství z Mt 13,18-23.36-43: naše vlastní představy, budování životního luxusu, povrchní těkání životem... Všechna tato rizika mají jedno společné: v centru stojí člověk se svými životními nároky, kterých se nechce vzdát. Ale obrácení směřuje k úplnosti, když člověk Bohu odhodlaně říká: 'Pane, Tvá vůle se staň. Nejsem tady proto, abych dělal, co já chci, ale co chceš, Bože, ty!' Jedině takový člověk se pro druhé stává stromem nesoucím ovoce, jak to vyjadřuje žalmista v prvním žalmu. Takový člověk se stává nástrojem v Boží ruce. Ale abychom se takovými stali, musíme Bohu dovolit, aby nás přesvědčil o své dobrotě a lásce. Přenechat otěže svého života Bohu dokáže jen ten, kdo nemá z Boha úzkost, kdo mu důvěřuje a je přesvědčený o tom, že Bůh nikdy člověku neubližuje. Že Boží vůle s námi lidmi je v každém okamžiku dobrá!

Pokud vás program zaujal a chcete ho poslat dalším, můžete si ho stáhnout.

Program ke stažení

Mariánská zbožnost oslovuje lidi po celém světě, a to často i mezi nekřesťany. Co je na Panně Marii tak univerzálního?
Nejsem si jist, zda je to právě osoba Panny Marie, nebo spíše obecně postava ženy, a zvláště matky s dítětem. Ve všech starých kulturách byla žena a matka vnímána posvátně především v souvislosti s plodností, spojovanou s plodností země. Možná některé lidi láká i to, co se často za mariánskou zbožnost vydává, a sice zájem o soukromá zjevení a poselství s tím spojená. Pokud přece jen oslovuje někoho mimo církev sama osoba Panny Marie, pak jistě pro svou vnitřní čistotu, neporušenost a mateřskou lásku.

Lze Pannu Marii – Matku a Královnu chápat jako pokračování kultu dávných bohyň?
Pannu Marii nelze v žádném případě spojovat s jakýmkoli kultem ženských či mateřských bohyň starých kultur. Liší se od nich stejně, jako se liší pravý Bůh od všech model a božstev, která si vytvořil člověk pro uspokojení své náboženské potřeby. Bohyně pohanských náboženství jsou lidským výmyslem a jejich uctívání je pro křesťana modloslužbou. Panna Maria nebyla a není bohyně.

Od všech bohyň se odlišuje svou podstatou a posláním. Byla prostou věřící dívkou, již si Bůh vyvolil k velikému úkolu: aby se stala matkou Spasitele, Božího Syna. Celá její velikost spočívá v Božím vyvolení a v její ochotě spolupracovat s Bohem, v její otevřenosti pro Boží vůli a působení Ducha Svatého v jejím životě, v její pokoře a služebnosti, s níž naplnila Bohem svěřené poslání.

Způsob, jakým to Bůh učinil, je lidsky nevymyslitelný. Víme to pouze z Písma svatého a z tradice církve. Pro mnohé je ale biblická zbožnost ve vztahu k Panně Marii nedostačující, a tak si z ní o své vůli dělají jakousi křesťanskou bohyni, čímž překrucují její postavení v Božím plánu spásy.

Jaké je tedy správné, zdravé křesťanské chápání Panny Marie? Kde je její „místo“?
Místo Panny Marie v životě církve, a tím i v životě každého věřícího, je dáno od samého začátku Bohem. V evangeliích se o Panně Marii mnoho nepíše, ale všechny zmínky o ní ukazují na její velmi úzký vztah ke Kristu, na její místo v rodící se církvi a v celém Božím plánu záchrany.

Náš vztah k Panně Marii jednak vychází z toho, že je matkou Božího Syna, našeho Spasitele, a pak nám ji Pán Ježíš při svém umučení dal jako matku nás všech, když učedníku Janovi stojícímu pod křížem řekl: „Hle, tvá matka.“

Panna Maria také sehrála důležitou úlohu při zrodu církve. Její význam je naznačen mj. tím, že kromě apoštolů je jedinou osobou, jež je výslovně zmiňována jménem, když spolu s apoštoly prosila v Jeruzalémě o dar Ducha Svatého. Je tím ukázán začátek její stálé přítomnosti uprostřed modlící se církve.

Ona jediná z celého společenství měla zkušenost s plností Ducha Svatého a po odchodu Ježíše k Otci mohla už svou přítomností uvádět jeho učedníky do plnosti nového života v Duchu. Tak jako Duch Svatý při zvěstování způsobil, že se stala matkou Božího Syna, stala se o Letnicích jeho působením matkou církve. Po Ježíšově odchodu k Otci se tedy učedníci měli učit od Panny Marie životu v otevřenosti Duchu Svatému, životu pod vedením Ducha.

Přijmout Marii jako svou duchovní matku tedy znamená dovolit jí, aby nás uváděla do života v Duchu Svatém?
Ano, ona vždy žila a dodnes žije plně tím, čím žije její syn Ježíš, proto se tolik podílí na jeho plánu spásy. Avšak nikdy svého syna nezastiňovala ani od něho neodváděla – už na svatbě v Káni Galilejské se stala jeho spolupracovnicí v jeho poslání. Sama poslušná Božímu slovu vyzvala služebníky, aby udělali vše, co jim Pán řekne. Jsou to poslední slova Panny Marie zaznamenaná v Písmu svatém, tedy jakýsi její testament, něco důležitého pro život celé církve po všechna staletí.

Jak chápat její význam dnes?
Panna Maria má samozřejmě své poslání i v dnešní době. Jestliže Kristus je v nebi na pravici Boží a přimlouvá se za nás, ona jistě nedělá nic jiného. Je však třeba stále pamatovat, že i když se stala Matkou Boží, a to je veliká důstojnost, není žádná „bohyně“. Sama se nazvala služebnicí Páně a byla by první, kdo by odmítl být stavěn na roveň Bohu. V úctě k Panně Marii si musíme dávat pozor, abychom ji nikdy nedávali do protikladu s Bohem a jeho vůlí.

Jak by tedy měla či neměla vypadat zdravá mariánská úcta?
Někteří se nechali ovlivnit falešnými zjeveními, kdy Panna Maria prý například drží ruku trestajícího Boha a chrání nás před jeho hněvem. To je naprosto nekřesťanské vnímání Boha, který jediný je pramenem veškerého milosrdenství, tedy i takového, jež k nám proudí skrze Pannu Marii. Ona nám byla dána za matku, aby s celou církví a s každým zvlášť putovala jeho životem a pomáhala nám dojít k cíli.

Přitom je pro nás důležitá i jako vzor člověka věřícího a milujícího, pokorně naslouchajícího Božímu slovu, vždy připravená konat vůli Boží. Panna Maria je vzorem ženy, která radikálně odpověděla na Boží volání, která se dokázala spolehnout na Boha a jeho slovo ve velmi obtížných životních situacích. Proto je nám tak blízká zvláště v obdobích utrpení a životních zkoušek.

Autorka: Alena Scheinostová

převzato z  www.vojtechkodet.cz