Když jsem si poslechl nedělní kázání otce Vojtěcha, znovu mi vystoupily verše ze čtvrté kapito- ly Matoušova evangelia o povolání učedníků: ‚Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí‘, řekl jim Ježíš. A oni? ‚ Oni hned nechali sítě a šli za ním.‘ Šílené, ne? Ani slovo odporu, složí sítě a jdou. Otce nechají na lodi a odkráčí za člověkem, kterého sotva znají.

Dost možná to nebylo tak docela náhle. Možná o Ježíši už leccos věděli. Evangelista Jan nám trochu poodkrývá roušku tajemství, když o apoštolu Ondřejovi prozrazuje, že byl učedníkem Jana Křtitele. A ten jej upozornil na Ježíše. Ondřej se za Ježíšem dokonce vypravil domů a strávil u něj celý den. Pak teprve o Ježíši pověděl svému bratru Šimonovi, později zvanému Petr (srv. Jan 1,35-42).  

A tak celý příběh povolání získává na proporcích a důvěryhodnosti. Příběh následování začíná Ondřejovým zájmem: rybář Ondřej si Jana Křtitele vybral za člověka, od kterého se učil. A vybral si dobře, protože Jan Křtitel bych nezištný – pravý svědek, který nesvědčí o sobě a nestrhává lidi k sobě, ale vede je ke Kristu. A tak upozorní dva své učedníky na Ježíše, který jde kolem: ‚Hle beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa.‘ (J 1,36) A výsledek: přinejmenším o jednoho učedníka přijde, protože ten odejde za Ježíšem a nechá se povolat jím. A tak se Ondřejovi a spolu s ním jeho bratru Petru otevírá nová životní cesta. Věnovat se druhým a přijmout je do své blízkosti, když mají zájem. A pak je upozornit na Ježíše a nechat je jít za ním – to je Janův recept.

A představte si Ondřeje: jde za Ježíšem, ani neví kam. Ale chce tomu přijít na kloub. A výsledek – z Ondřeje se stane Ježíšův učedník, který bude posléze poslán svědčit o Ježíši a dojde do vzdálených krajů kolem Černého moře. (Mimochodem Ondřej je patronem dnes bojující Ukrajiny!) S Ježíšovou blízkostí jeho život nabral nový rozměr: stal se z něho rybář lidí. A to záhy. První ‚chycený‘? No jeho bratr Petr, kterého s Ježíšem seznámil.

Takže Matoušovo vyprávění nezní nakonec tak šíleně, ne? Ježíšovo povolání k následování je totiž plné lidských vztahů a svědectví: především Jana. Je založené na osobní zkušenosti Ondřeje, který byl u Ježíše doma. Je založené na společenství bratrů – ono ve dvou se jde do neznáma přece jen líp. A pak stojí a padá s Ježíšem, který nechce zůstat sám a obklopuje se lidmi, které chce vyučit. A nevybírá si nějaké teologické vzdělance: učitele zákona nebo někoho takového. Vybírá si totiž ty, kteří se nechají vést, kteří jej budou nazývat mistrem. Ono opustit sítě je asi o mnoho snazší než opustit vlastní představy a vyštudovanou moudrost. ‚Bláznovství Boží je moudřejší než lidé‘, píše apoštol do Korintu. Ježíš nepotřebuje ty, kdo se pasou sami, ale ty, kteří se nechají pást jím. Kteří půjdou za ním a budou se od něho učit.

A tak mě napadá, jestli tato stará biblická vyprávění mají co říct dnes, kdy se skloňuje nedostatek tzv. duchovních povolán ve všech pádech. Prostota evangelií mě v této souvislosti obzvlášť oslovuje! Na počátku stojí Jan, oslovený Bohem a svědčící o Ježíši. Jan probouzí zájem ve druhých a říká: tam je Ježíš, takový je on. Tam se s ním můžete setkat. A nechává jít. Žádná složitost, žádné dotazníky, žádné přihlášky tam či onam, žádné instituce. Svědectví člověka o Kristu, svědectví, které osloví a motivuje. Svědectví, které vyvěrá z naší osobní zkušenosti s Ježíšem, z naší vlastní fascinace jím. Jedině naše vlastní uchvácenost Kristem může někoho oslovit. Ježíši, odpusť, že můj život probouzí ve druhých tak málo chuti vydat se za Tebou, že jsem tak vlažný, tak plný sebe sama, že mi chybí žár lásky k Tobě i ke druhým lidem, chybí mi Tvůj Duch.