Je pro mě záhadou, proč jsme se jako církev nechali zahnat s pohřby (i s tématem smrti) na hřbitovy a do obřadních síní. Vím, že jsou pro to praktické důvody, ale je vždy to, co je praktické, zároveň i nejlepší? Neměl by zesnulý člen církve odcházet na odpočinek z kostela? Doprovázený farním společenstvím, nejenom nejbližší rodinou a pár ženami, které berou svou účast na pohřbu jako službu (za což jim patří chvála a uznání)?

Vím, že to, co teď napíši, může někoho pohoršit, ale risknu to. Mám představu o svém pohřbu.

V prvé řadě bych byl moc rád, kdyby mě po smrti nedali někam do ledničky, ale mě nechali doma a tam se u mě modlili. Když umíme dávat na hřbitovy drahé pomníky – prý jako projev úcty k zesnulému – je takový problém mít jako projev úcty modlitební službu u mrtvého doma? Nikdy nezapomenu, jak jsem strávil noc při svém mrtvém otci. A o deset let později při matce. Byl to čas děkování, odprošení i odpuštění…

Potom bych chtěl, aby pohřební mše svatá byla v kostele. Za účasti farního společenství. Úvodní píseň by byla Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz… Velikonoční! Vždyť smrt bez Velikonoc je tragédie. Ale se zmrtvýchvstalým Ježíšem je to návrat domů…

První čtení bych chtěl mít z Druhé knihy Samuelovy o přenesení archy smlouvy do chrámu. Měli jsme ho na naší svatbě a na mém pohřbu by se hovořilo o tom, že také mne Hospodin nyní přenáší do nebeského chrámu, protože jsem jako pokřtěný byl za života jeho nositelem a příbytkem. Někdy sice ne vzorným nositelem, ale doufajícím v jeho milosrdenství.

Žalm je pro mě k pohřbu jednoznačný: „Zaradoval jsem se, když mi řekli: Do domu Hospodinova půjdeme“ (Ž 122). Žalm radosti z návratu domů!

Evangelium bych chtěl o pokladu na poli, o vzácné perle. Uchvátilo mě totiž vysvětlení, že tím pokladem, tou perlou mohu být já, a Ježíš je ten, který dal všechno za to, aby si mě získal. Velmi bych si přál, aby kazatel tuto pravdu potom oznámil v homilii.

Byl bych moc rád, kdyby přímluvy nebyly nějaké paušální z knihy, ale bratři a sestry, s nimiž jsem se modlíval modlitby chval, by rozezvučili kostel chválami Boží dobrotivosti. Zpěvy v jazycích. Zkrátka radostí z Božího vítězství…

Římský kánon a slavnostní trojí Amen na jeho závěr jsou samozřejmostí… Během svatého přijímání (prosím, pod obojí!) by mohlo zaznít slavnostní Aleluja z Händlova Mesiáše. Na oslavu Boha, který nás sytí svým tělem a krví. A taky proto, že odcházím do Boží země, kde vládne jas. Je to nesmírný důvod k radosti!

A po požehnání bych chtěl píseň k Matce ustavičné pomoci. „Jediný Syn tvůj, než skonal, na Golgotě bolestné; k tobě, Matko, z kříže volal: Hle, syn tvůj, hle, dítky tvé!“

Následovala by pouť víry na hřbitov. Potěšilo by mě, kdyby přišli všichni kytaristé, s nimiž jsem kdy zpíval (zvláště na setkáních v podzemní církvi), a celou cestou na hřbitov by znělo Z mrtvých vstal Pán, úžasná píseň neokatechumenátu. Jaké by to bylo svědectví víry! Ne mojí, vždyť mě by už jen nesli, ale všech těch usmívavých lidí, kteří věří ve vzkříšení těla a v život věčný!

Na závěr obřadu u hrobu by všichni zpívali Toto je den, který nám dal Pán…

A mám i jednu marnivou představu – v místním rozhlase by po pohřbu znělo Čajkovského Capriccio.

Rozumíš? Dnes církev nenaříká nad těmi, co zesnuli, ale pomáhá jim přejít do nebe. Pohřeb není čas smutku, ale jen zármutku. No především naděje. Radostné naděje. Protože život smrtí nekončí, jenom se mění… Jdeš také ty do Boží země?

převzato z  www.doo.cz

Před rokem 1989 platilo, že stupeň obětavosti kněze rostl s množstvím opravených kostelů. Gratulace ke kněžským jubileím, které v Katolických novinách dávali publikovat vděční farníci, vystihovaly velmi přesně to, co věřící od svých pastýřů očekávali: „Děkujeme našemu panu faráři za jeho obětavou službu, zejména za opravy našich kostelíčků.“ Kněz v modrákách, šplhající po střeše  kostela, uskutečňoval tehdy vrchol kněžské spirituality. Organizování společných akcí farnosti bylo v té době pochopitelně velmi omezené.

Po roce 1989 mívají věřící často jiná očekávání. Lze jej vyjádřit jako kombinaci „gesta“ nohu přes nohu s výrokem: „Tak pane faráři, bavte nás!“ Kněz to musí „umět s dětmi“, s mládeží to má „pěkně rozjet“, musí  být „akční“. Výlety, poutě, zájezdy, tábory, opékání buřtů, plesy, fara jako průchozí dům – to jsou atributy kněze, který musí být „otevřený“ a organizovat věřícím každého věku jejich volnočasové aktivity.

V obou těchto modelech obrazu kněze chybí to nejpodstatnější. Představme si lékaře, od kterého by se očekávalo buď opravování ordinací nebo pořádání zájezdů pro pacienty za peníze farmaceutických firem. Hlavní je přece to, zda lékař účinně léčí své pacienty. A podobně je zcela zásadní, aby se od kněze neočekávaly především činnosti, které jsou reprezentativní, společenské, zvnějšku viditelné, a proto kvantifikovatelné a ocenitelné. A také zábavné. Blyštící se fasáda kostela je vidět. Podobně je viditelný i čile se rozvíjející spolkový život pod taktovkou velebného pána. Avšak to, že kněz má především předávat věřícím prameny duchovního života, jako by bylo jakýmsi samozřejmým vedlejším efektem, který nestojí za řeč.

Jistěže nejde o exhibující a prázdnou ekvilibristiku věhlasných kazatelů nebo populárních mediálních kněží. Kněžská služba má dva póly: spiritualitu a profesionalitu. Také „obyčejný venkovský farář“ může mít homilie hodnotné a připravené. Může být zpovědníkem chápajícím i nápomocným. Může sloužit liturgii pečlivě a krásně. Může připravovat ke svátostem tak, že má co předat. Nemusí být doma na „akcích“, nýbrž především za oltářem. Mohli bychom si v této souvislosti připomenut Ježíšův výrok: „Hledejte nejprve nebeské království a jeho spravedlnost, a to ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Není správné, když se po tom, který má vést věřící k „nebeskému království a jeho spravedlnosti“, očekává především to „přidáno“.

Vlastně je tomu tak i s celou církví. Také od ní se u nás očekává především ono „přidáno“. Vnášení morálních hodnot, sociální a charitativní péče, školství a kulturní působení. Věřící rádi obhajují církev právě poukazem na toto „přidáno“. Vždyť to by snad mělo být srozumitelné i „těm druhým“. Jenomže vlastní činností církve musí být zvěstování a slavení Krista, jinak se církev zpronevěří svému vlastnímu poslání. Bohužel se však zdá, jako by šlo o jakýsi samozřejmý doplněk, a vše, čím je třeba se prezentovat, je sice bohulibé, ale nikoli to Boží. Je to jen „přidáno“.

převzato z R.C. Monitor

Drazí bratři a sestry,
celý svět je zneklidněn událostmi na Blízkém východě, v mnoha zemích Afriky (především v Nigérii, Středoafrické republice a Jižním Súdánu) i na Ukrajině. Na těchto místech trpí lidé ve válkách rozpoutaných mocnými či netolerantními lidmi. Dnes je na celém světě pronásledováno až 200 milionů křesťanů a více než 100 tisíc z nich je každoročně umučeno nebo zabito. Dnešní pronásledování má více obětí než pronásledování v dobách prvních křesťanů. Hlavními pronásledovateli jsou režimy založené na komunistické ideologii či náboženském fundamentalismu, zvláště pak islámském.

Jako křesťané silně vnímáme, že trpí naše sestry a bratři, členové naší rodiny. Nemůžeme být lhostejní, ani nestačí náš soucit nebo nářek, protože by nebyl upřímný, kdybychom nevyužili prostředky pomoci, které máme. Proto vás upřímně prosíme o intenzivní modlitby za mír a ukončení utrpení křesťanů. Mají-li být ovšem naše modlitby účinné, je třeba, abychom k nim dodali naše křesťanské svědectví života a úsilí proměnit naši společnost evangeliem. Nebudeme-li jako národ žít podle Božích přikázání, ani my nemáme jistý současný mír a blahobyt.

Také vás prosíme: Obracejte se na naše politiky s výzvami, aby se více angažovali pro spravedlnost a mír ve světě, pro lidská práva a pomoc trpícím. Ať nemají strach připojit se k sankcím vůči agresorům, ani když to bude znamenat omezení našich obchodů a od každého z nás to bude vyžadovat nějakou oběť. Pro naši zemi od nich požadujte rozhodování v souladu s morálkou a zásadami Desatera Božích přikázání.

Každoročně prožíváme šestou neděli velikonoční jako den modliteb za pronásledované křesťany, ale v této situaci se od nás čeká víc. Proto prosíme, abyste se zapojili do dne postu za mír na Blízkém východě, v afrických zemích a na Ukrajině, který vyhlašujeme na pátek 31. října. V prvním listopadovém týdnu se účastněte dle svých možností také prosebných adoračních pobožností, a každý den v poledne se spojme v modlitbě za mír alespoň krátkou modlitbou.

Těm, kteří přišli o domov, všechen majetek a trpí hlady, je nutné pomoci i našimi dary. Proto ve spolupráci s Charitou ČR vyhlašujeme celonárodní sbírku na pomoc lidem v těchto zemích na neděli 2.11. 2014. Prosíme, abyste ukázali svou velkorysost.

Věříme, že nás Pán vyslyší, vždyť on slíbil, že vyslyší ty, kdo budou v jeho jménu společně prosit za jednu věc, na které se shodli podle Boží vůle.

Děkujeme všem, kteří se zapojí, a všem žehnáme


 

Biskupové českých a moravských diecézí

Papež František si kardinála Waltera Kaspera velmi váží. Pověřil ho přednáškou o problémech rodiny, kterou pronesl před shromážděním kardinálů na letošní únorové konzistoři a která vzbudila mnoho emocí. Se zveřejněním textu Kasperovy přednášky se dělaly velké tajnosti, až se nakonec její přepis objevil v italském deníku Il Foglio. Papež František Kaspera pochválil, zároveň se ale aktivovala vlna kritiků v čele s boloňským arcibiskupem Carlem Caffarrou, bývalým poradcem polského papeže a podle některých vatikanistů v podstatě autora teologie těla Jana Pavla II.

Kasper odpověděl na některé námitky svých kritiků v obsáhlém rozhovoru pro americký časopis Commonweal. Ohledně umožnění přístupu ke svátostem civilně znovu sezdaným rozvedeným, kteří vedou křesťanský život a vykonali pokání, Kasper řekl: "Nedokážu si představit situaci, v níž by lidská bytost spadla do jámy a nebylo by žádného východiska. Často není možné vrátit se k prvnímu manželství. Pokud je to možné, mělo by dojít k usmíření s manželkou nebo s manželem, ale často to možné není."

"V Krédu", dodává kardinál, "prohlašujeme, že věříme v odpuštění hříchů. Pokud by bylo toto provinění a došlo by k pokání, rozhřešení není možné? Moje otázka se dotýká svátosti smíření, díky níž máme přístup ke svatému přijímání. Ale nejdůležitější věcí je pokání: lítost nad tím, co se špatného stalo a nové životní nasměrování. Nová quasi-rodina nebo nové partnerství musejí být pevné a prožívané křesťansky. Období nového nasměrování - metanoia – je nezbytné. Nikoli pro potrestání, ale kvůli novému životnímu směru, protože rozvod je vždy tragédií".

Kasper se poté ptá: "Moje otázka – to není řešení, ale dotaz – je tato: rozhřešení v tomto případě není možné? A pokud je tu rozhřešení, může tu pak být i svaté přijímání? Je tu mnoho argumentů v naší katolické tradici, které umožňují takovou cestu vpřed."

Kardinál pak odpověděl na otázku ohledně církevního učení, které požaduje na znovu sezdaných rozvedených, – pokud chtějí obdržet rozhřešení a svaté přijímání – zdržet se sexuálního vztahu a žít tedy jako "bratr a sestra". "Žít spolu jako bratr a sestra? Samozřejmě mám velký respekt pro ty, kteří se tak chovají", řekl Kasper. "Ale je to akt heroizmu a heroizmus není pro průměrného křesťana. Z toho by také mohlo vzniknout nové napětí."

"Chci říci", vysvětluje německý kardinál, "že lidé musejí dělat to, co je v jejich situaci možné. Nejsme vždy schopni, jako lidské bytosti, dosáhnout na ideál, na tu nejlepší věc. Musíme udělat to nejlepší možné v jedné určité situaci. Tato pozice se nachází mezi rigorizmem a laxizmem. Laxizmus není samozřejmě možný, protože by byl v rozporu s Ježíšovým povoláním ke svatosti. Ale ani rigorizmus nenáleží k tradici církve."

"Alfonso Maria de' Liguori – vysvětluje Kasper – byl na počátku rigoristou. Když pracoval s obyčejnými lidmi poblíž Neapole, pochopil, že není možné (být rigoristy). A byl zpovědníkem." Kardinál zde naráží na tzv. "equiprobabilismus", tezi, která vzešla v jezuitském prostředí kazuistiky a kterou si neapolský světec vzal za svoji. Základní princip spočívá v tvrzení, že morální pravidlo je reálně nejisté – a tedy také nezávazné – pouze v případě, kdy jsou rovnoměrně zastoupeny argumenty jemu příznivé i nepříznivé, ve stejném stupni pravděpodobnosti.

"Velmi s tím souhlasím. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že Alfonso Maria de' Liguori je patronem morální teologie, nejsme ve špatné společnosti, pokud se o něj opíráme," pokračuje Kasper.

Poté co kardinál vysvětlil, že první svazek, jediný svátostně platný, by se opravdu musel rozpadnout bez jakékoli naděje na záchranu, klasifikoval vinu, které by se dopustil člověk, pokud by opustil nový civilní svazek. To by bylo "rozbití druhé rodiny. Pokud jsou tu děti, tak to nelze. Pokud ses zavázal novému partnerovi, dal jsi mu své slovo, pak to není možné."

Dál Kasper rozebírá téma absence víry v momentu svátostného manželství. "To je skutečně problém. Mluvil jsem o tom s papežem a řekl mi, že věří, že padesát procent manželství je neplatných. Manželství je svátost. Svátost předpokládá víru. A pokud si pár přeje jen pěknou ceremonii v kostele, protože je to hezké, romantičtější oproti civilní svatbě, pak je třeba se ptát, zda tam byla víra a zda byly opravdu splněny všechny podmínky pro svátostnou platnost manželství - jednota snoubenců, exkluzivita jejich vztahu a jeho nerozlučnost."

 „Mnozí církevní právníci - pokračuje Kasper - mi říkají, že dnes, v naší pluralitní společnosti nemůžeme předpokládat, že páry dávají skutečně svůj souhlas tomu, co požaduje církev. Často jde také o neznalost. Je nezbytné posílit předmanželskou katechezi a zdůraznit její význam. Přistupuje se k ní často velmi byrokraticky...Musíme dělat mnohem více v předmanželské katechezi, protože nemůžeme předpokládat, že ti, co jsou formálně křesťany, také mají víru. Nebylo by to realistické“.

Kasper tedy přímo odpověděl na kritiku od boloňského arcibiskupa, kardinála Carla Caffarry, který se na svého německého spolubratra obrátil s otázkou: "Co se stane s prvním manželstvím?". "První manželství je nerozlučitelné – odpovídá Kasper – protože manželství není pouze slib mezi dvěma stranami; je to také Boží slib a to, co koná Bůh, koná po všechen čas. Proto manželský svazek zůstává. Přirozeně, křesťané, kteří opouštějí první manželství, selhali. To je jasné. Problémem je, když není žádná cesta z této situace. Pokud hledíme na Boží skutky v dějinách spásy, vidíme, že Bůh dává svému lidu novou možnost. To je milosrdenství. Boží láska se nevyčerpá, protože lidská bytost selhala, když činí pokání. Bůh nabízí novou možnost, aniž by smazal požadavky spravedlnosti: Bůh neospravedlňuje hřích. Avšak ospravedlňuje hříšníka. Mnoho mých kritiků nechápe tento rozdíl. Myslí si: takto chceme ospravedlnit hřích. Ne, toto nikdo nechce. Ale Bůh ospravedlňuje hříšníka, který se obrátí. Toto rozlišení se objevuje už u Augustina."

„Nepopírám – vysvětluje Kasper – že manželské pouto zůstává. Avšak církevní otcové měli krásný obraz: pokud ztroskotáš, nedostaneš pro záchranu novou loď, ale dostaneš prám, který ti dovolí přežít. Toto je Boží milosrdenství, dá prám, který nám dovolí přežít. Toto je můj postoj k problému. Já respektuji jiný názor, ale na druhou stranu je třeba vidět, jaká je dnes konkrétní situace. Jak můžeme pomoci lidem, kteří dnes bojují v těchto situacích? Vím, že tito lidé, často ženy, jsou velmi aktivní v životě farnosti. Dělají všechno možné pro své děti. Znám jednu ženu, která připravovala dceru na první svaté přijímání. Farář řekl, že dívka může přistoupit ke svatému přijímání, ale nikoli její matka. Mluvil jsem o tom s papežem a on řekl: "Ne, toto není možné."

Ohledně druhého sňatku uzavřeného pouze civilně Kasper tvrdí: "Druhé manželství, přirozeně, není manželství v našem křesťanském smyslu. A byl bych proti tomu slavit jej v kostele. Ale jsou tu některé prvky manželství. Chtěl bych tuto situaci přirovnat ke způsobu, jakým katolická církev vidí ostatní církve. Katolická církev je skutečná Kristova církev, ale jsou tu další církve, které mají prvky skutečné církve, a my uznáváme tyto prvky. Podobně můžeme říci: pravé manželství je svátostné manželství; druhé manželství není manželstvím ve stejném smyslu, ale jsou v něm jeho prvky: partneři se starají jeden o druhého, jsou zavázáni výlučně jeden druhému, mají v úmyslu zůstat v tomto svazku, starají se o děti, vedou život modlitby, atd..Není to nejlepší situace. Je to nejlepší možná situace".

"V žádném případě nemohu popřít nerozlučnost svátostného manželství. Bylo by to hloupé. Musíme ji respektovat a pomáhat lidem nerozlučnost chápat a žít ji. To je úkol pro církev. Ale musíme uznat, že křesťané mohou selhat, a tudíž jim musíme pomoci. Těm, kdo říkají: "Jsou ve stavu hříchu", bych odpověděl: Papež Benedikt XVI. již řekl, že tito katolíci mohou přijímat duchovní přijímání. Duchovní přijímání znamená být sjednocen s Kristem. Ale pokud jsem sjednocen s Kristem, nemohu být ve stavu těžkého hříchu. Tedy, pokud mohou přijímat duchovní přijímání, proč nemohou přijímat také svátostné přijímání? Myslím tedy, že tu jsou problémy také v tradičním postoji a papež Benedikt o tom přemýšlel: řekl mi, že tito lidé musí mít prostředky spásy a duchovní přijímání. Ale duchovní přijímání zachází velmi daleko: je to sjednocení s Kristem. Proč by tyto osoby měly být vyloučeny od toho druhého přijímání? Být duchovně sjednocen s Kristem znamená, že Bůh tomu člověku odpustil. Tak také církev- uzavírá kardinál – skrze svátost smíření, by měla být schopna odpustit, pokud tak činí Bůh. Jinak je tu opozice mezi Bohem a církví a to by byl velký problém."

převzato z http://www.umlaufoviny.com/

Jsem farářem ve Vogézách, ale 33 let jsem působil v Paříži jako kaplan pedagogických center. Ve skupině katechetů mám tři lidi, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek, vyučují náboženství, chodí na mši i k přijímání, protože jsme se tak domluvili. Rád bych obdržel vysvětlení týkající se tohoto vážného problému při udílení svátostí těm, kteří mají často zlomené srdce a chtěli by znovu začít s novým životem.“

Jsem rád, že s vámi mohu mluvit o tomto problému, i když jsem z něj stejně bezradný jako vy. V Rakousku se o tom ví, a proto s vámi mohu mluvit zcela otevřeně: sám pocházím z rozpadlé rodiny - moji rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct let. Poznali se narychlo během války, můj otec byl na frontě a přál si mít někoho, kdo by na něj čekal, až se vrátí od Stalingradu. Po válce se velmi rychle ukázalo, že manželství nestálo na pevných základech, rodiče to pak ještě spolu zkoušeli až do roku 1958. Mohu tedy mluvit 0 této situaci, kterou znám na vlastní kůži, ale která nás také obklopuje všude, kam jdeme.

Nedávno jsem dlouze mluvil s mužem, který je v současné době počtvrté ženatý a má děti ze tří předchozích manželství. Čtvrté manželství je konečně podařené, jsou spolu už sedmnáct let a muž se před několika lety obrátil. Je šťastný, že ve svém životě objevil víru, ale pořád s sebou vleče selhání ze tří nepodařených manželství. Jak naložit s takovým člověkem, který konečně objevil Ježíše, objevil víru a zařadil se do života farnosti? On se totiž ptá: „Teď, když jsem věřící, mohu se plně účastnit života církve a přijímat svátosti?“

Vybízím vás nejprve k milosrdnému pohledu. Všichni znáte ony nesnadné životní příběhy, tyto rozervané a znovu všelijak poskládané a posešívané rodiny.
Myslím, že nejdříve ze všeho si musíme uvědomit, že my, kteří pocházíme z věřících rodin, které drží pohromadě, tvoříme menšinu a nejsme normálním případem. Ve Vídni skončí přes 60% manželství rozvodem a uzavřením dalších manželství, ale už se nepočítá množství lidí, kteří spolu žijí bez toho, že by byli oddáni. Počet církevních sňatků dramaticky poklesl. Ve Francii existuje takzvané „nezávazné“ manželství - páry si volí lehčí, méně závaznou formu manželství, protože mají strach z důležitosti manželství, z povinností i z neúspěchu. V těchto znovu skládaných, sešívaných rodinách se také děje mnoho dobrého. První podmínkou pro nás kněze je nedívat se pohledem, který soudí, ale pohledem plným soucitu na ty, kteří žijí ve třetím či čtvrtém, svazku, mají děti všude možně, možná mají za sebou interrupce... Nezapomínejme, že v těchto rodinách lidé prožívají mnoho velkorysosti, která není vyhrazená jen pro naše dobré a stabilní rodiny. V těchto zjevně neuspořádaných svazcích musíme vidět nalomenou třtinu a doutnající knot (Mt 12, 20).

Jak k téhle situaci přistupovat? Pro kněze v naší diecézi jsem vypracoval program v pěti bodech.
1) Ježíšův pohled na ubohé a maličké. Kdo jsou ti ubozí v případech oné rodinné skládanky? To nejsou ti, kteří znovu uzavřeli manželství, ti našli nového partnera mimo církevní přikázání, a – lidově řečeno – jsou již „za vodou“. Prvními oběťmi rozvodů jsou děti. Těm, kteří hlasitě vykřikují: „Církev je tvrdá k rozvedeným žijícím v nových manželstvích“ říkám: „Ne! Církev soucítí s dětmi.“ Kde je nějaká lobby, která by vyvíjela tlak ve prospěch dětí z rozvedených rodin? Kde je hlas veřejnosti, který by řekl: „První obětí jsou vaše děti“? Měly maminku a tatínka, a náhle z ničeho nic mají „tetu“ a „strejdu“, tátovu přítelkyni a mámina přítele, prvního, a druhého a třetího a možná další. A kolikrát při rozvodu nechá pár dopadnout tíhu svého manželského konfliktu na své vlastní děti? Jedná se o závažný hřích, který je třeba připomínat: „Nevkládejte tíhu vlastních konfliktů na své děti. Vaše děti se nesmí stát obětí vašich hádek. Jestliže se jí stanou, pácháte zločin na duších těchto maličkých.“ Když tato slova pronesu ve farním shromáždění, vždy zavládne hrobové ticho. Kam se podělo slitování s dětmi? Má první otázka na rozvedené, kteří uzavřeli nový sňatek, tedy zní: „Jak jsou na tom vaše děti? Trpěly vašimi konflikty? Jakou újmu jste jim způsobili? Činili jste pokání, prosili jste Boha a své děti o odpuštění za to, co jste způsobili?“ Většina dětí vědomě nebo podvědomě touží po tom, aby se rodina zase spojila – a já vím, o čem mluvím – i když už pochopily, že se tak nikdy nestane.

2) Co je s těmi, kteří zůstávají „na ocet“, kteří nenašli dalšího partnera? Rozvod způsobuje samotu. Když se člověk rozvede, neznamená to automaticky, že si najde nového partnera. Pro muže je to možná snazší, ale ženy, ty zůstávají s dětmi. Kolik žen i mužů zůstalo v naší společnosti samo jako kůl v plotě, protože jejich partner je opustil? Naše společnost je plná samoty těch, které někdo nechal na holičkách. Jistě už jste někdy mluvili s bezdomovci, zeptejte se jich, jak se dostali až na ulici. Ten životní příběh má velmi často stejnou kostru: rozvedli se, museli opustit svůj domov, nemají kde žít, musí platit alimenty, to se jim nedaří, jsou vykolejení, protože najednou žijí bez rodiny, začnou pít, pokud už nepili předtím, a to je začátek pádu, který končí živořením na ulici. Kolik žen zůstane samo, protože je jejich manžel opustil kvůli nějaké mladší? Naše společnost je plná obětí rozvodu. A kdo se o to zajímá? Evangelium je vždy na straně těch nejslabších, nepatrných. Měli bychom vytvořit nějakou lobby, být ochránci těchto ubohých osamělých, kteří už nenaleznou partnera. A velmi často je rozvod tragedií i z ekonomického hlediska. Kolik malých soukromých podniků zkrachovalo zároveň s rozpadem rodiny? A Církev že nemá slitování s rozvedenými, kteří znovu uzavřou manželství? Ne! Církev chce mít slitování s dětmi a partnery, kteří zůstanou sami. Bylo vyvinuto aspoň nějaké úsilí o usmíření s partnerem, který zůstal sám? Jaký smysl má přistupovat ke svátostem, když všechno to utrpení zůstalo bez usmíření, bez pouhé snahy o smír?

3) V rozvodových příbězích vždy existuje provinění. Snažili se partneři dospět ke vzájemnému odpuštění nebo k rozhovoru o odpuštění nebo alespoň o ukončení rozbrojů? Jak vystavět nový vztah na nenávisti, často zarputilé, která zbyla z prvního manželství? My, kteří rozvedené v novém sňatku doprovázíme, s nimi musíme usilovat o nápravu: „Udělali jste po rozvodu aspoň jeden krok ke smíření?“

4) V našich společenstvích máme rodiny a páry, které se statečně drží pohromadě, navzdory vichrům a bouřím, protože si slíbily věrnost, protože věří ve svátost manželství. Jaký signál k nim vysíláme, když neustále mluvíme o „ubohých rozvedených žijících v novém manželství“? Je pravda, že s nimi musíme mít soucit, ale nezapomeňme na povzbuzení, uznání a vděčnost pro ty, jejichž manželství trvá, protože je založeno na víře. Slyšel jsem krásné svědectví jednoho jáhna, který byl pověřen péčí o rozvedené žijící v novém manželství a o páry, které mají k rozvodu blízko. Tento jáhen vydává svědectví o tom, že Pán skrze cestu doprovázení může manželství zachránit. Kdybychom v naší společnosti věnovali více pozornosti lidem, kteří hrdinsky vytrvávají v manželské věrnosti a dávají tak příklad Boží věrnosti, povzbudilo by to mladé manžele, aby se neopouštěli hned, jak se objeví první problémy, a starší manžele, aby vytrvali. Kolikrát se totiž setkáme s rozvody po pětadvaceti, nebo dokonce čtyřiceti letech! Nedávno se mi v diecézi rozvedl stálý jáhen, a to téměř přesně v den, kdy měli oslavit pětadvacet let manželství! Jakým způsobem oceňujeme ty, kteří zůstávají věrní manželským slibům? A co říkáme těm znovu sezdaným, když si stěžují na to, jak je k nim církev tvrdá? Nemohli bychom je doprovázet slovy: „Podívejte se na tamten pár, který vytrvává navzdory všem těžkostem. Vy jste to nevydrželi, bylo to vaše selhání, ale neobviňujte církev, nejdříve obviňte sami sebe a proste Ježíše o milosrdenství pro vás i pro všechny, kteří vaším rozvodem a novým sňatkem trpí.“

5) Vždy říkám těm, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek: „I kdyby se podařilo dosáhnout anulace vašeho manželství, i kdyby vám farář povolil přistupovat ke svátostem, jak se doopravdy cítíte před Bohem v hloubi srdce a ve vašem svědomí?“ Boha neošálíme, před Ním se nedá přetvařovat. Vím, že je těžké si s takovou situací poradit. Je ale třeba, abychom se vyhnuli dvěma následujícím extrémům. 1) V sousední diecézi vyvěsil jeden kněz na svůj kostel transparent: „U mě může jít k přijímání každý.“ Toto není příklad přístupu dobrého pastýře, to je falešné milosrdenství, protože všichni potřebujeme obrácení. 2) Druhý extrém je prohlásit, že pro ty, kteří po rozvodu žijí v dalším svazku, neexistuje žádné řešení, protože jsou tady pravidla, která se musí dodržovat, a nedá se nic dělat. Každý případ musíme hodnotit pozorně a individuálně. Vím, že je to obtížné a mnoho kněží mi říká: „Otče biskupe, stanovte jasná pravidla!“ Já jim odpovídám, že přesná pravidla ustanovil Ježíš, a ten mluví zcela jasně. Kdysi jsem byl na návštěvě v jedné farnosti a nějaký pán se na mě velice agresivně obořil: „Proč je církev tak nelítostná? Rozvedeným v novém sňatku, neprojevuje žádné milosrdenství.“ „Milý příteli,“ povídám mu, „církev by tak ráda našla řešení tohoto problému. Ale Ježíš Nazaretský se k tomu jednou vyjádřil, a s tím už nic nenaděláme!“ A citoval jsem mu tehdy Ježíšova slova: „Každý muž, jenž zapudí svou ženu a vezme si jinou, cizoloží.“ Ty jsi ten muž, tobě to říká Ježíš, ty jsi porušil slib věrnosti, který jsi dal.“ Dotyčný zbledl a mlčel, protože ho to slovo zasáhlo do srdce. Až když se dostanete do podobné situace, přichází správný okamžik pro milosrdenství, které se ale nemůže projevit bez pravdy. Ve lži se milosrdenství neprojeví. Pokud člověk stále obviňuje ostatní, Ježíšovo milosrdenství na něj nemá vliv.

Je tedy třeba nejdříve rozpoznat, zda je dotyčná osoba na cestě duchovního růstu. Znám rozvedené žijící v novém manželství, kteří přijímají to, že nemohou přistupovat ke svátostem, protože jsou věrni Ježíšovu učení. Uvedu příklad rodiny, která žije v mé diecézi na venkově, mají osm dětí, a nežijí v prvním manželství. Rodiče ke svátostem nikdy nechodí, ale děti, když jdou k přijímání, říkají: „Mami, dnes jdu za tebe já.“ Když jsem se té ženy ptal: „Nestýská se vám po svatém přijímání?“, odpověděla mi: „Samozřejmě, moc se mi stýská, ale když mi lidé z farnosti říkají, že v dnešní době už je církev jiná a že bych třeba k příjímání mohla chodit, odpovídám jim: Starejte se radši o ty, kteří k přijímání mohou chodit, a nechodí, a mě nechte na pokoji.“

To jsou příklady hrdinství a myslím, že je důležité je povzbuzovat na jejich cestě, která je pro církev požehnáním. Ale jsou i tací, kteří nedosáhnou tak hlubokého pochopení. Často velmi trpí tím, že jsou vyloučeni z přijímání svátostí. A proto se ozývají naléhavé prosby, neodbytná volání: Neexistuje nějaký způsob usmíření pro ty, jejichž manželství ztroskotalo? Je nám nabízeno „řešení“ pravoslavných církví, které tolerují až tři svazky - rozvod a uzavření nového manželství. Katolická církev s tímto postupem nikdy nesouhlasila, protože věrně chrání jedinečnost a nerozlučitelnost manželství, které má totiž tak velkou hodnotou pro svět, pro rodinu, pro děti, že je nutné vytrvat v tomto pevném postoji a ve věrnosti Ježíšovým slovům: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Tváří v tvář těm, jejichž manželství ztroskotalo, musí nás zasáhnout Ježíšovo slovo: „Kdo je mezi vámi bez viny, první hoď kamenem.“ Nemohu vám dát řešení nebo nějaký recept pro všechny tyto početné případy rozvodů a nových sňatků, ale doporučuji vám těch pět bodů jako cestu k obrácení a usmíření.

převzato z knihy Radost být knězem, kard. Schönborn,  ČBK 2009

Myslete na to, děti moje, že poklad křesťana není na zemi, ale v nebi. Naše myšlení má tedy směřovat tam, kde je náš poklad.

Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi.

Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě balzám, sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.

Byli bychom si zasloužili, abychom se nesměli modlit. Ale Bůh nám ve své dobrotě dovolil, abychom s ním rozmlouvali. Naše modlitba je kadidlem, které přijímá s největším zalíbením.

Děti moje, vaše srdce je sice malé, ale modlitba ho rozšiřuje a činí ho schopným milovat Boha. Modlitba nám dává předtuchu nebe, sestupuje k nám kousek ráje. Nikdy nás neponechá bez sladkosti; vylévá se do duše jako med a osladí všechno. Strasti se při dobré modlitbě rozplynou jako sníh na slunci.

Modlitba působí, že čas plyne velice rychle a tak příjemně, že ani nepozorujeme jeho trvání. Poslyšte, když jsem byl farářem v Bresse a když byli jednou skoro všichni moji kolegové nemocní, musel jsem konat dlouhé cesty, a přitom jsem se modlil k Pánu Bohu; a ujišťuji vás, že se mi nikdy nezdála cesta dlouhá.

Někteří lidé se hluboce pohrouží do modlitby jako ryba do vody, protože jsou zcela oddáni Pánu Bohu. V jejich srdci není žádná přehrada. Jak mám rád takové velkodušné duše! Svatý František z Assisi a svatá Koleta viděli našeho Pána a rozmlouvali s ním, jako my spolu rozmlouváme.

My však často přijdeme do kostela a nevíme, co máme dělat nebo oč máme prosit. A přece ví každý velmi dobře, když k někomu jde, proč tam jde. Ale někteří dokonce jako by Pánu Bohu říkali: „Chci ti přednést pár slov, abych měl od tebe pokoj...“. Často myslím na to, že když se přijdeme poklonit Pánu, dosáhli bychom všeho, oč žádáme, kdybychom ho o to prosili opravdu s živou vírou a čistým srdcem.

převzato z  Denní modlitby církve

Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že je deptá zima a nahota. Kdo řekl: To je mé tělo a tím slovem stvrdil skutečnost, je týž, který řekl: Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst, a také: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. Toto jistě nevyžaduje žádná roucha, nýbrž čistou duši; tamto však vyžaduje mnohou péči.

Učme se tedy být moudří a uctívejme Krista tak, jak to chce on sám. Tomu, kdo je uctíván, je přece nejmilejší taková pocta, jakou si sám přeje, nikoli taková, jakou si vymyslíme my. Tak například Petr se domníval, že bude pro Krista poctou, nedá-li si od něho umýt nohy; co chtěl, nebyla ovšem pocta, nýbrž něco opačného. Také ty prokazuj Bohu takovou poctu, jakou on sám v přikázáních stanovil, a majetku užívej ve prospěch chudých. Vždyť Bohu přece není třeba zlatých rouch, nýbrž zlatých duší.

To neříkám proto, že bych chtěl zabraňovat darování takových věcí chrámu, požaduji však, aby je provázely, ba předcházely skutky milosrdenství. Bůh zajisté přijímá i ty dary, milosrdenství však mnohem raději. Tam totiž má užitek jenom ten, kdo dary přináší, tady však i ten, kdo je přijímá. Tam může být takový čin i příležitostí se ukázat, zde však jde o milosrdenství a o lásku k bližnímu.

Co prospěje, je-li Kristův stůl plný zlatých kalichů, zatímco sám Kristus hyne hladem? Nejprve hladového nasyť a teprve pak můžeš z přebytku vyzdobit i jeho stůl. Dal bys udělat zlatý kalich, ale pohár studené vody bys nepodal? Co prospěje opatřovat zlatem zdobené pokrývky na Kristův oltář, jemu však neposkytnout ani to nejnutnější oblečení? K čemu by to bylo? Řekni ostatně: Kdybys viděl, že se někomu nedostává základního jídla, a ty by ses nesnažil zahnat jeho hlad, a jen bys obložil jeho stůl stříbrem, myslíš, že by ti byl vděčný? Nebo by ho to spíše rozhořčilo? Anebo kdybys viděl někoho oblečeného do roztrhaných hadrů a zkřehlého zimou, a místo abys mu dal oděv, bys mu stavěl zlaté sloupy a tvrdil, že to děláš na jeho počest, nemyslíš, že by se domníval, že si z něho tropíš posměch a že ho strašně urážíš?

Stejně tak uvažuj i o Kristu, když jde kolem tebe jako žebrák a cizinec, který nemá střechu nad hlavou, ale ty ho nepřijmeš jako svého hosta a místo toho dáváš vyzdobit podlahu, stěny a sloupové hlavice a zavěšuješ světla na stříbrné řetězy. A on je zatím spoutaný v žaláři, a ty se na něho nechceš ani jít podívat. Neříkám to proto, že bych zabraňoval prokazovat i takovéto pocty; jen doporučuji věnovat se navíc i něčemu dalšímu, nebo spíš především tomu. Nestalo se, aby někdo byl někdy obviněn z toho, že neprokazoval pocty, ale tomu, kdo nedbá skutků lásky, hrozí zatracení, neuhasitelný oheň a trest ve společnosti zlých duchů. Takže ne abys krášlil chrám a přitom nedbal trpícího bratra; neboť on je drahocennější příbytek Boží než chrám.

převzato  z Denní modlitby církve: Z  homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa, na Matoušovo evangelium

Zpověď v tomto životě je plodem Pánovy lásky; je neuvěřitelným ulehčením, jež udílí jeho milost vykoupení: lehčí už to hříšníkovi Pán udělat nemohl. Jde o nejnižší hranici, kterou vymyslela Boží láska a kterou mohla připustit. Po smrti to bude mnohem obtížnější. Už nebudu moci jít k Bohu cestou svobodného rozhodnutí.

Dokud jsem na zemi, mohu svým osobním rozhodnutím přispět něčím »svým«: to je na zpovědi »záslužné«. Po smrti bude pokoření mnohem větší, protože jakákoli zásluha přestává. Nemohu už určit nic. Musím být pročištěna určitou procedurou.

Zde mám možnost obrátit se a udělat slib pro budoucnost - už nehřešit. Tam už není nic, na čem bych mohla dokázat svou dobrou vůli; jsem zbavena každé budoucnosti; mé poznání je čirou přítomností; ve stavu, do kterého jsem byla převedena, musím vydržet a v tomto stavu být pročištěna.

Zpověď je soud nad hříšníkem na tomto světě, uskutečňuje se mezi vinou a smířením. Soud po smrti zastihuje člověka ve chvíli, kdy už hřešit nemůže; a zastihuje ho ve stavu, v němž svět opouští. Vyzpovídal-li se ještě a učinil-li opravdové předsevzetí už nehřešit, i kdyby žil dál, pak je »nějak« čistý; je ve stavu zproštění viny a v tomto stavu mu začíná očistec, který musí ještě absolvovat. Proto je nejvýš naléhavé, aby kněz u lůžka umírajícího trval na zpovědi. Zastihne-li soud hříšníka ve stavu hříchu, pak tento musí teprve projít celou cestu od hříchu k lítosti, a ta je mnohem těžší.

převzato z  www.karmel.cz