V sobotu jsem měl to privilegium a jel jsem do rýnovické věznice na duchovní obnovu pro odsouzené. Když píšu, že jsem měl to privilegium, myslím to opravdu vážně, protože i tentokrát to byla příležitost k setkání s bratry ve víře a s Ježíšem v našem středu. Prostředí věznice není nikdy nic moc - nehezké prostory, všude zavřené dveře a mříže; když chcete na záchod, musí Vás někdo někam pustit a doprovodit - ošklivé neosobní prostředí s podivnou výmalbou, divně barevným zábradlím a mřížemi. Ale tak už to ve věznicích bývá - a to ta rýnovická patří k těm hezčím a novějším!

Uprostřed téhle nehezkosti se schází parta odsouzených chlapů - ve vězeňském mundúru, některé byste nechtěli od pohledu potkat sami v potemnělém parku, jiné byste bez potíží nechali za sebe vyplnit platební příkaz za přepážkou banky, jak vypadají důvěryhodně, starší, mladí, tlustí, hubení. Když vcházejí do místnosti, radostně se vzájemně zdraví, podávají si ruce, objímají se. Rýnovická věznice nepatří k největším (cca 500 vazebníků a odsouzených), přesto jsou chlapi vysloveně rádi, že vidí jiné křesťany. "Najít v kriminále přátele není možné", říká jeden z nich. "Proto jsme moc vděční za tohle křesťanské společenství, kde se můžeme sdílet, kde se za sebe vzájemně modlíme ." Nakonec se místnost zaplní asi třiceti chlapy, takže se musí dodat židle. 

Duchovní obnovy probíhají asi čtyřikrát za rok a je o ně mezi odsouzenými veliký zájem. Tentokrát jsem do Rýnovic přijel s P. Vlastou Kadlecem, oblátem z Plasů, spolu se čtyřmi studenty, kteří vytvořili pod doprovázením oblátů studentskou komunitu. Proč? Chtěli žít evangelium ve všedním dni, prostě a jednoduše. Vedle studia chodí za bezdomovci, nemocnými do eldéenky, v sobotu byli poprvé ve věznici. Ale zpátky k našim vězňům.

Paní kaplanka začíná představovací kolečko. Nejmladšímu účastníkovi je 21 let, má maturitu a sjezdil kus světa. Teď dostal 17 let za dvojnásobnou vraždu: zabil svou přítelkyni s jejím milencem. Nešťastný vstup do dospělosti. Pak následuje společná modlitba a od prvního okamžiku je jasné, že chlapi jsou zvyklí se modlit. Modlitba následuje modlitbu, píseň střídá jiná. Poté se představujeme my hosté a přichází rekolekční povídání. Tentokrát zaměřené na Boží milosrdenství. Pro mě coby přednášejícího pozoruhodná akčnost posluchačů. Ať se posluchačů zeptáte na cokoliv, neuvěřitelně pohotově Vám odpoví. A s takovou znalostí bible jako u nich jsem se zdaleka nesetkal ani u studentů teologie. Chlapi se totiž vzájemně hecují, kolik kdo čeho přečetl a co bude číst dál. Zajímavý sport, ne? V první chvíli si říkám, že to není asi dost ideální práce s Písmem, ale po chvíli uvažování připouštím, že to není úplně špatný nápad. Chlapi si často na celách čtou 'pohádku' na dobrou noc - nejčastěji nějaký starozákonní příběh.

Po přednáškách následuje polední přestávka - dvě hodiny vyplněné vzájemnými rozhovory. Následují poslední dvě části rekolekce: svátostná adorace a mše svatá. Svátostná adorace je provázena písněmi chval, mezi kterými je prostor pro osobní modlitby. Pro proud modliteb je hodina před vystavenou Nejsvětější svátostí krátká. Chcete-li se připojit se svou modlitbou, musíte být velmi pohotoví, abyste rychle skočili do proudu, když někdo skončí. Když se odsouzení modlí za oběti trestných činů, za konkrétní lidi, kterým ublížili, za své rodiny, které se díky jejich životu rozpadly, za své děti a družky, když vyznávají svou hříšnost a své sobectví, cítíte se zahanbeni a potlačujete dojetí. Není to žádný uhlazený jazyk prověřený liturgickými komisemi, ale neotesané přímé modlitby a volání. Následná mše svatá má svůj vrchol v pozdravení pokoje, kde se každý zdraví s každým. Jako jedno společenství přistupují k přijímání nebo k požehnání.

Na rozloučenou mě odsouzení ještě prosí o modlitební intence. V modlitbě totiž tráví mnoho času - často na úkor spánku, protože přes den pracují. A modlí se za druhé, za všechny, kdo se jim do modliteb svěří. Odjíždíme plni veliké radosti; plni radosti odcházejí i chlapi do svých oddílů. Je zřejmé, že živý Ježíš proměnil jejich bolest a hřích v místo své oslavy. Když opouštím brány věznice, říkám si jen, zda není toto místo pro mé bratry překvapivě místem velké vnitřní svobody; zda my na svobodě nežijeme díky své vlažné víře v mnohem větším vnitřním vězení než oni.

Byl to takovej starej , protivnej chlap. Soused, kterýmu dupete nad hlavou, protože zrovna takoví bydlívaj pod jedinou rodinou s dětma, co je v domě. Soused, kterýho nechtě vytopíte, těsně po tom, co vymaloval. Soused, kterýmu vyklepete koberec na balkon. Na balkon, kterej je shodou okolností kuřácký místečko s proutěnejma křesílkama, kytkama a rohožema na zdi. Celý to pak vypadá, že se ho pokoušíte nenápadně vystěhovat, ne-li rovnou zabít. Soused, kterýho ruší pračka v deset dopoledne tak moc, že na vás bouchá do topení. U našich byl taky takovej, když jsem tam ještě bydlela. Jmenoval se Suchar a smysl pro humor opravdu neměl. I když, dřív třeba míval rád srandu, ale život ho to odnaučil. Život se Sucharovou.
Pan Suchar měl psa. Boxera. Vlastně to byla fena. Stará. Děsně slintala. Podle těch slin by se dala i stopovat. Chodil s ní na procházky a jezdili výtahem. Často jsme se potkali v přízemí a čekali na společnej spoj. Já za ruku s mámou nebo s tátou, Suchar s boxerkou. Vždycky jsme si vyměnili nejdřív dobrý den a pak nashledanou, když jsme zastavili. Mezitím bylo ticho. Naštěstí trvalo jen dvě patra. Akorát na to, aby nezačalo tížit. Někdy to máma nevydržela a něco konverzačně prohodila. Jednou jel pan Suchar sám. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Máma nastoupila do výtahu první, protože jela dál. Suchar zavřel dveře výtahu a zmáčknul dvojku. Ticho. Dívali se na sebe, máma se zdvořile usmála. Dřív než stačila uhnout pohledem, zachytila tázavý výraz v očích souseda. Čekal otázku. Máma zkusila: „Kde máte starou…..“ nemohla si rychle vzpomenout na jméno Sucharovic psa. Do odmlky, ve které máminou hlavou sprintovaly Asty, Bely, Lasie, Fifinky, se ozvalo : „No doma. Vaří.“  Na vysvětlování bylo pozdě. „Tak nashledanou.“ Vystoupil pan Suchar ve druhém patře. „Nashledanou.“ Zašeptá máma když mačká trojku. No, to je ale trapas. I když, odpověděl úplně stejně, jako bych se zeptala: „Kde máte ženu?“ Možná si ničeho nevšiml.
   Mysleli jsme si, že ten nerudnej pod náma byl Suchar. Když umřel, zjistili jsme, že to byla Sucharová. K ránám do topení přibyl řev do světlíku. I výměny názorů na chodbě, ve výtahu. Máma z toho měla neurózu. Když Sucharová spustila, z mámy, z učitelky, byla holčička, co si zapomněla žákovskou a potřebuje se z toho vykroutit. Na tátu si netroufla. Měla jsem pocit, že na takový baby se musí zostra. Tomu rozuměj. Máma to nikdy ani nezkusila. Nakonec jí Sucharová na chodbě vyprávěla o svojí příšerný rodině a svěřovala obavy, jaký maj starý opuštěný ženský.
   Ten náš suchar se jmenoval Ďolíček. Nastěhovali se se ženou asi tejden po nás. Celej byt přestavěli. Asi měsíc tu běhali různý chlápci a makali jako diví. Natřít okna, vybourat koupelnu, vyměnit zámek, nebo radši celý dveře, mříže na okna, co kdyby, přece jen nějaký cennosti tu máme, no výborně, už jede nová kuchyň, cedulka na dveře, rohožka. A je to. Důstojné bydlení pro podzim života. První náš osobní kontakt se odehrál kvůli špatně těsnící podlaze v koupelně, podruhý u nás pan Ďolíček zazvonil, když jsem v zápalu úklidu vyklepala koberec z balkónu. Naše vztahy byly od samého počátku poznamenané. Dostala jsem neurózu. Moje „dobrý den“ se vždycky odrazilo od Ďolíčkových zad, a když jsme se náhodou čelně střetli, zrovna mě neslyšel. Pak si pořídil psa, my děti. Potkávali jsme se častěji. Na procházkách. Dětem se pejsek líbil, takže naše setkávání nemohl nikdo z nás přehlídnout. V odpověď na můj pozdrav pokaždé zaznělo: „Dobrý den,“ s obsahem: “Zase vy?!“ , dětem pak: „Dobrý den“ od pohádkového dědečka. Asi i celkem upřímně. Aspoň, že tak, říkala jsem si. Poslední dobou se občas rozeznělo topení na celej dům.  Nevim to jistě, ale měla jsem nepříjemnej pocit, že to nějak souvisí s námi. Když jsem dětem říkala: „Nesmíte takhle křičet, pana Ďolíčka to asi ruší,“ slyšela jsem svoji mámu, jak chce uchránit Suchara. Nebo možná i sebe, až se potkaj.  Večer, když jsme se s dětma modlili před usnutím, Líza z ničeho nic povídá: „A pane Bože, ochraňuj taky pana Ďolíčka.“ Dojalo mě to. Asi jsem se i zastyděla. Pak nás Ďolíček přestal zdravit. Byli jsme nepřehlédnutelní, přesto nás neviděl. Zpytovala jsem svědomí, nevim, asi mu jen něco přelítlo přes nos. Takovej starej, protivnej chlap. Přestala jsem to řešit a neuróza přešla.
   Jedno ráno začali po baráku běhat různý chlápci a nosili skříně a postele a židle. „Asi nová ložnice,“ řekla jsem si a vystrkala děti na chodník. Další den byl v domě ještě větší rozruch, židle nosil i Ďolíček, i pani Havelková z pátýho patra. Nabízela nám, ať si taky něco vezmeme, že to ti chlapi jinak rozbijou. Ještě pořád jsem úplně nerozuměla, co se děje. „Tady je binec, co? To vypadá, jako by se Ďolíčkovi stěhovali?“ Pani Havelková mě zatáhla do kočárkárny: „Taky že jo,“ přivřela za námi dveře. „Dcera je vyhazuje,“ ztlumí hlas. „Cože?“ Nejsem si jistá, že jsem rozuměla. „No jo, to je dneska doba, co? Von si koupil ten byt na dožití a napsal to  rovnou na ní, no a vona se rozvedla a teď je stěhuje. No jo, jsou z toho špatný, no, představte si, vlastní dcera.“ „To je děsný,“ říkám, a nechce se mi to poslouchat, nechce se mi tomu věřit. „To je, viďte, no to jsou dneska lidi, to tenhle byt, co já bydlim, je na vnuka a ani korunu mi nedá…..“ „Tak na shledanou,“ táhnu děti po schodech nahoru a vyhybáme se panu Ďolíčkovi se židlí. Chtěla jsem říct obligátně: „Dobrý den,“ nebo radši „nashledanou“? Neřekla jsem nic. Ďolíček se stejně koukal do země. Možná, aby s tou židlí nezakopl. Za ním šla paní, kterou jsem tu ještě neviděla. Mile nás pozdravila a na děti se hezky usmála. Nová sousedka. Do topení mlátit asi nebude. Nikdy taky nedojde na to, aby mi Ďolíčková vyprávěla o svoji příšerný rodině. Ani nemusí. Pane Bože ochraňuj Lízu, Davida, Josefa, Tomáše, mámu, tátu, všechny naše kamarády a blízký a pana Ďolíčka.

převzato z  Evangelického kalendáře 2014

Pašijové příběhy nám poskytují takové množství podnětů k přemýšlení a k modlitbě, že je mi každoročně líto, jak rychle s nimi v rytmu liturgického roku musíme být hotovi. Velikonoční oktáv nám ve svém posledním dni, totiž v tzv. neděli Božího milosrdenství, připomíná právě tento podstatný rozměr velikonočních událostí. Bojím se, že tato poznámka vyzní velmi banálně, ale Velikonoce jsou svátky Božího zájmu o utrpení člověka. Bohu nejsme jedno a není mu lhostejný jeden jediný člověk, který trpí. Často jsme v pokušení myslet si, že Boží čas a náš čas, že Boží zájmy a naše zájmy se zcela míjejí. Že v Božím blaženém bezčasí, které vylučuje jakékoliv utrpení, není prostor pro naše starosti a zápasy. Žel musím připustit, že k tomu nechtěně přispěla i teologie, kladoucí příliš velký důraz na metafyzické vlastnosti našeho Boha, a tedy také na jeho jednoduchost, neměnnost a dokonalost. Jak by se taková bytost mohla srovnávat s naší složitostí, proměnlivostí a nedokonalostí! 

Je to však právě hlavní poselství Velikonoc, že se Bůh sám ve svém vtěleném Synu stává potřebným. Jakoby nestačila událost Vánoc, ve které se Bůh rodí do tohoto světa jako lidské dítě. Celý jeho pozemský život svědčí o jeho širokém srdci, ve kterém našli místo všichni potřební, trpící a soužení. Ježíš v chudobě neúnavně a na úkor vlastního pohodlí a toho, čemu bychom hezky po měšťácku řekli spořádaný život, uzdravuje, vyučuje, vymítá... Poslední výkřik o Božím zájmu přichází v souvislosti s židovskou paschou onoho roku, kdy vyšlo najevo, že tím pravým velikonočním beránkem je Ježíš sám. Jedním z posledních slov našeho Mistra na golgotském kříži byla modlitba o odpuštění pro ty, kteří jej křižovali, zrazovali a zapírali, pro hříšníky, kterými byl Ježíš doslova obklopen. A nebyli to jen hříšníci, kteří o něm nechtěli nic slyšet, ale i ti, kteří byli roky v jeho blízkosti, které Ježíš nazýval svými bratry.

Bůh se nestaví ke světu jen jako stvořitel a svět není jen jakýmsi hřištěm, které Bůh vytvořil, dal mu pravidla a pak jej ztratil ze svého zájmu, jakýmsi výtvorem, který byl stvořen kdoví proč, nejspíš jen proto, aby dal Bůh najevo, jak to umí. Když má Bůh vyjádřit svůj vztah ke světu a ke každému z lidí, stává se Ježíšem a žije tak, jak to čteme v evangeliích. Dokonce i po svém nespravedlivém odsouzení se jako zmrtvýchvstalý vrací zpátky k lidem a posílá jim na pomoc v jejich zápasech svého Ducha. Jeho tělem se stává církev, tedy každý z nás křesťanů jednotlivě, ale i celek našich vztahů. I když jsme se třeba ve svém životě nesetkali s velkými projevy milosrdenství, nenechme se připravit o tento hlavní tón Velikonoc. Těžko bychom pak snášeli vlastní prohry a viny, jak to vidíme na nešťastném Jidáši.

Každá třetí zavražděná žena či dívka na světě je podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) obětí svého partnera životního partnera. Když jsem se týden před Velikonocemi kvůli jednomu rozhlasovému natáčení pročítal statistikami týkajícími se tzv. domácího násilí, bylo mi zřejmé, o jak závažný problém se jedná. Zabití manželky či družky je až posledním krokem nefungujících vztahů v rodinách, domácí násilí má však celou řadu podob: od žárlivé izolace partnera či partnerky, přes kontrolu jeho či jejích financí, verbální napadání a ponižování, po sexuální zneužívání až k fyzickému bití, týrání. Případy násilí za zavřenými dveřmi domovů patří k nebolestivějším případům lidského utrpení. 

Je bolestí církve, že se domácí násilí nevyhýbá ani křesťanským manželstvím a rodinám.  A přitom je však zcela zřejmé, že jakýkoliv projev ponižování a zneužívání druhého člověka je hříchem, a tedy nemůže být nikdy ospravedlněn. A nikdy nemůže dojít Božího souhlasu. Oběti jsou drženy v šachu falešnými argumenty o Bohem chtěné podřízenosti ženy vůči muži, o nemožnosti šikanózní svazek opustit nebo o potřebě odčinit svou bolestí své minulé hříchy.

Když jsme potom na Květnou neděli slyšeli o slavném Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma a vzápětí o jeho utrpení a smrti, přišla mi tato podobnost s oběťmi násilí v manželství nápadná. I ony totiž zpravidla vstupovaly do manželství s hudbou a slavením. Jejich situace se však někdy později změnila a nyní prožívají peklo na zemi. Uvědomil jsem si však, jak daleko sahá vyznání, že Ježíš sestoupil do pekel, že se ve svém utrpení solidarizoval se všemi umírajícími a trpícími. Jedním z rysů zla je totiž jeho mučivá nesmyslnost. Na světě je spolu s námi celá řada těch, kteří trpí, aniž se dopouštějí nebo dopustili čehokoliv zlého, a těch, kteří ve svém životě možná nebyli bez hříchu, ale trápení, kterého se jim od druhých dostává, je naprosto nepřiměřené. Tito lidé se stávají jenom jakýmsi hřištěm zloby a zvrácenosti druhých. Myslím přitom na zabité nenarozené děti, na mučené vězně a zajatce, zneužívané dělníky z řad ilegálních imigrantů a právě na oběti domácího násilí, ať už jde o ženy, muže, děti nebo stárnoucí rodiče. 

Samoúčelná tvář zla a Zlého patří k těm nemučivějším. Kdyby alespoň člověk nasazoval vlastní život pro něco, co za to stojí. Až budeme při příbězích Ježíšova utrpení poslouchat o jeho ponížení, o jeho bičování, poplivání, posměchu, uvědomme si, že hledíme do tváře právě této podobě zla, které je pouze projevem brutality, nezvládnutého hněvu a hříšnosti jeho pachatelů. Můžeme přitom myslet právě na ty, kteří se s touto podobou hříchu, který je nám všem nějak vlastní, mají osobní zkušenost. Náš Pán vstoupil svým utrpení i do  životních osudů těchto lidí. Právě oni se našemu Pánu podobají ve svém zmučení a zoufalství nejvíce.

V rámci 110. výročí od úmrtí Antonína Dvořáka se rozhodl náš farní smíšený sbor nastudovat jeho mši D-Dur, která se nazývá také jako Lužanská. Zazní během liturgie v neděli 27.4. v 10h. Přinášíme krátké video a několik fotografiií z náročné zkoušky pod vedením Lukáše Valáška.

Celý projekt je podpořen Městskou částí Prahy 6

Pro spuštění videoprezentace v operačním systému Windows je potřeba mít v prohlížeči nainstalovaný doplněk (plugin) Microsoft Silverlight Plug-In.  Ke stažení

V operačním systému Linux by měl správně fungovat doplněk Pipelight.

Jak stárneme a vidíme, že se vše tříští, bledne nebo nás plní zklamáním, ptáme se sami sebe, co si ze zdejšího života odneseme: několik zrn modliteb a milosrdnosti, rosu několika dobrých slzí, to z prohlubně v dlani nevyklouzne… Snad je to nakonec vše, co od nás Bůh žádá.
Navzdory vážným starostem nad námi cítím někdy téměř hmatatelně Boží ochranu… Ale ve své přirozenosti se člověk stále strachuje, a když se k tomu přidá tíha let a exilu, jsme nakonec zmoření: už se ani nedokážeme vyjádřit, jak by byl sevřený krk… Dlouhé strasti stejně jako veliké bolesti jsou tiché.

Nabyla jsem trochu morálního klidu tím, že jsem se zbavila všech přání, očekávání, až po tu nejmenší ambici. Je to smutné… ale v každém případě musí být předsíň smrti holá.

Přínosem věku je, že v nás nakonec umrtví všechny vzpoury, a tím víc nám dá pocítit „vanitas vanitatum“. Hodnotu si zachovají jen velmi krásné nezištné věci, hudba, příroda, určitá poezie. Žijeme pro několik „navštívení“.

Konec života je za jistých podmínek opravdu hořký: pět mých dávných přátel letos v zimě ve Francii zemřelo, někdy jim závidím…

Stárnu mezi úzkostí a zimou, často přitisknutá k oknu, abych viděla, jestli někdo nejde.

Můžeme vám poskytnout jen pohostinství zchudlých lidí v dříve krásném a nyní chátrajícím domě, sami jsouce staří a unavení. Petrkov je první stanice motoráčku asi čtvrt hodiny od Brodu. Pozor, vystupte na malé zastávce vprostřed polí. Dejte se cestou mezi nimi a brzy spatříte naše velké stavení, obstoupené starými stromy. Po čtvrthodince vejdete do dvora našeho statku.

převzato z Dopisy Suzanne Renaud do Francie, Paseka 2013

„Blahoslavení  chudí v duchu“. Bez chudoby duše nelze budovat opravdový duchovní život.
Blahoslavení, kdo si uvědomují svou ubohost a slabost, protože přesně to je duchovní chudoba a základní výzva křesťanství.

Duch svatý boří všechny naše plány, aby nás utvářel lépe a podle svého. Chudoba je základním článkem jakéhokoli duchovního pokroku. Svou chudobu musíme nejen odhalit, ale také ji přijmout. A především je potřeba vědět, že apoštolské působení nezávisí na našich schopnostech. Mohu mít velice chatrné zdraví, a přitom velmi dobře apoštolsky působit. Čím chudší si připadáme, tím jsme pro Boha cennější.

Myslíme si, že budeme duchovně působit na mnoho duší, ale pak si najednou uvědomíme svou bezmocnost a začneme ztrácet odvahu. V hloubi své duše procházíme strašlivými krizemi. Dostáváme se do kritického bodu svého duchovního života. A právě tam na nás Pán čeká. Pocit ubohosti začne narušovat skořápku naší pýchy a hloubit v nás prázdné místo, které působením milosti Boží zvětšují nejrůznější tvrdé rány. Dokud jsme plni svých úspěchů, nemůžeme být plni Pána. Všechny naše neschopnosti nám ukážou vlastní chudobu, kterou může změnit jedině Bůh. Odhalení této chudoby je bolestivé, protože musíme opustit všechno, co jsme si vystavěli. Všechno se zřítí na zem, a to je dobře. Právě v tomto okamžiku, kdy se dotýkáme prázdna ve svých srdcích, nás očekává Bůh. Tehdy se projevuje první z blahoslavenství – chudoba v duchu.

Otec Finet, duchovní rádce Marty Robinové

Maurice Zundel prohlásil, že krize církve souvisí se špatným pojetím Boha. Jde o to, abychom nalezli jeho skutečnou tvář, s níž se setkáme ve slabosti a chudobě. Abychom Boha mohli dávat a ukazovat na jeho opravdovou tvář, musíme s ním nejprve udělat zkušenost. Jsou totiž lidé, kteří mohou o Bohu mluvit, pro Boha pracovat, o Bohu učit, o Bohu kázat, bez ustání o něm hovořit, ale nikdy nám ho nezprostředkují. Marta Robinová s oblibou opakovala: “Boha dáváme jedině tak, že ho budeme vyzařovat.“ Apoštolský život musí prýštit ze spojení s Kristem podle jeho slov: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). Jinak apoštol nebude apoštolem, ale „propagátorem“, a nepřinese žádné hluboké dobro.

převzato z knihy André Daigneault: Cesta nedokonalosti, KNA 2013

Jsem lékař s desetiletou praxí a poznáním, že současná medicína není skutečně v plné míře schopna některým pacientům pomoci. Dnes se do popředí dostává celostní medicína. Ale ve chvíli, kdy se začnu ptát na postoj katolické církve k alternativním formám léčby, narážím na zamítavý postoj. Čínskou medicínu vnímám v podobě, v jaké se v našich podmínkách prezentuje, jako nevhodnou a vytrženou z kontextu, přestože věřím, že v dané kultuře má své místo. Jakou cestou by se měl vydat věřící lékař ve snaze pomoci pacientům tam, kde klasická medicína selhává a neustálé „vypráškovávání“ těla nikam nevede a spíše ještě více škodí? Dnes máme na všechno nějakou tu pilulku, kterou si zobneme a věříme, že nám bude hej. Jsem neurolog a nejvíce se setkávám s bolestmi pohybového aparátu, kde se lidé neustále dožadují farmak a kupodivu se jim neulevuje. Akupunktura by zde měla své místo, o psychosomatice ani nemluvě. Skutečně i fytoterapie je v rozporu s křesťanstvím?

Fytoterapie (neboli bylinkářství) nikdy nebyla a není v rozporu s křesťanskou vírou, pokud je praktikována rozumně a bez přehánění, protože i bylinami se dá předávkovat. Naše babičky často neznaly nic jiného. Dnes je přírodní léčba populární a je předmětem velkého byznysu stejně jako klasické preparáty nebo homeopatické přípravky. Mnozí dnešní léčitelé však nejsou jen bylinkáři, ale šarlatáni, kteří současně s doporučením bylin diagnostikují postižení pacienta pomocí kyvadélka, pružiny nebo jasnovideckých schopností a následně vkládají do bylin tzv. kladné energie a vlastně je tím očarovávají. To jsou ovšem metody okultní, kdy může být temnými silami spoután i ten, kdo přijímá byliny od takového šarlatána. Fytoterapie je někdy označována také za jakýsi druh alternativní léčby, ale sama o sobě není alternativní medicínou ve vlastním slova smyslu.

Alternativními metodami léčby většinou nazýváme všechny metody nevědecké medicíny, jejichž společným rysem je, že nejsou testovány na účinnost a bezpečnost způsobem, jaký je obvyklý ve vědecké medicíně, nebo v tomto testování selhaly. Mnohdy jsou postaveny na alternativních filozofických názorech nebo na nepochopení či desinterpretaci poznatků moderní vědy. Psychosomatika jako problematika určitého druhu chorob, při kterých jsou tělesné obtíže, změny a poruchy funkce podmíněné duševním stavem, je dnes všeobecně uznávaný jev. Spojovat psychosomatiku a fytoterapii s alternativními způsoby léčby je ale z hlediska křesťanství špatné.

Žijeme v době, která je silně ovlivněna mentalitou hnutí New Age. Toto hnutí sice často používá křesťanské pojmy, ale v důsledku se staví nad jakékoli existující náboženství, hlásá panteismus, jakousi kosmickou energii, která propojuje celý viditelný a neviditelný svět v jeden celek a kterou často nazývá bohem či božskou energií. Metody alternativní medicíny včetně akupunktury vycházejí z tohoto vidění světa a jejich účinnost je odvozována od práce s těmito tzv. energiemi, za kterými se ovšem skrývají temné síly, které skrze tyto metody působí. Proto jsou tyto metody často účinné i tam, kde nepomůže klasická vědecká medicína. Jejich účinnost je však draze zaplacena. Často dojde pouze k odstranění symptomů nemoci, nikoliv k vyléčení, a hlavně se lidé skrze tyto metody otevřou světu démonů, kteří si časem vyberou svou daň. Účel nesvětí prostředky a křesťan a ještě více lékař by měl dobře rozlišovat, z jakého zdroje léčivá síla pochází. Klasická medicína sice nemůže vyléčit vše, ale alternativní nám zničí duchovní život a tím i život jako celek. Je naší povinností dbát o zdraví své i druhých, v případě nemoci vyhledat lékaře a za zdraví se také modlit. Je třeba ale také s pokorou přijmout, že život a zdraví je dar Boží a nikde není psáno, že máme na zdraví právo.

Stoupenci celostní (holistické) medicíny často zazlívají lékařům medicíny vědecké neosobní přístup k pacientovi, nedostatek zájmu o jeho celkové prožívání a nedostatek času. To vše může být pravda, protože mnozí lékaři jsou přetíženi návalem práce a nadměrným množstvím administrativy. To ale není důvod k tomu, aby věřící člověk vyhledal duchovně škodlivé alternativní metody léčení. Spíše se má poohlédnout po lékaři, který vedle své odbornosti bude i lidsky vnímavý a zodpovědný. Stejně tak strach z vedlejších účinků léků nás nemůže vehnat do rukou šarlatánů, jejichž metody léčení mají nejen fatální dopad na náš duchovní život, ale často způsobují i vážné poruchy zdraví, když vedou k vynechání klasické léčby. Jednoduché ztotožňování alternativní léčby s návratem k přírodě na rozdíl od vědecké medicíny spojované pouze s braním léků je zavádějící a zkreslující. Tak jako je možné si vypěstovat závislost na lécích, tak se dnes mnozí stávají závislí na zdravé výživě a na různých metodách alternativní léčby. Pro křesťana je ale tím nejdůležitějším, aby měl na prvním místě Boha, jeho poslouchal a neotevíral se alternativním metodám, které pod rouškou použití zkušeností z čínské, thajské či indické medicíny používají esoterické metody léčení.

převzato z   www.vojtechkodet.cz