Jak stárneme a vidíme, že se vše tříští, bledne nebo nás plní zklamáním, ptáme se sami sebe, co si ze zdejšího života odneseme: několik zrn modliteb a milosrdnosti, rosu několika dobrých slzí, to z prohlubně v dlani nevyklouzne… Snad je to nakonec vše, co od nás Bůh žádá.
Navzdory vážným starostem nad námi cítím někdy téměř hmatatelně Boží ochranu… Ale ve své přirozenosti se člověk stále strachuje, a když se k tomu přidá tíha let a exilu, jsme nakonec zmoření: už se ani nedokážeme vyjádřit, jak by byl sevřený krk… Dlouhé strasti stejně jako veliké bolesti jsou tiché.

Nabyla jsem trochu morálního klidu tím, že jsem se zbavila všech přání, očekávání, až po tu nejmenší ambici. Je to smutné… ale v každém případě musí být předsíň smrti holá.

Přínosem věku je, že v nás nakonec umrtví všechny vzpoury, a tím víc nám dá pocítit „vanitas vanitatum“. Hodnotu si zachovají jen velmi krásné nezištné věci, hudba, příroda, určitá poezie. Žijeme pro několik „navštívení“.

Konec života je za jistých podmínek opravdu hořký: pět mých dávných přátel letos v zimě ve Francii zemřelo, někdy jim závidím…

Stárnu mezi úzkostí a zimou, často přitisknutá k oknu, abych viděla, jestli někdo nejde.

Můžeme vám poskytnout jen pohostinství zchudlých lidí v dříve krásném a nyní chátrajícím domě, sami jsouce staří a unavení. Petrkov je první stanice motoráčku asi čtvrt hodiny od Brodu. Pozor, vystupte na malé zastávce vprostřed polí. Dejte se cestou mezi nimi a brzy spatříte naše velké stavení, obstoupené starými stromy. Po čtvrthodince vejdete do dvora našeho statku.

převzato z Dopisy Suzanne Renaud do Francie, Paseka 2013