V sobotu jsem měl to privilegium a jel jsem do rýnovické věznice na duchovní obnovu pro odsouzené. Když píšu, že jsem měl to privilegium, myslím to opravdu vážně, protože i tentokrát to byla příležitost k setkání s bratry ve víře a s Ježíšem v našem středu. Prostředí věznice není nikdy nic moc - nehezké prostory, všude zavřené dveře a mříže; když chcete na záchod, musí Vás někdo někam pustit a doprovodit - ošklivé neosobní prostředí s podivnou výmalbou, divně barevným zábradlím a mřížemi. Ale tak už to ve věznicích bývá - a to ta rýnovická patří k těm hezčím a novějším!
Uprostřed téhle nehezkosti se schází parta odsouzených chlapů - ve vězeňském mundúru, některé byste nechtěli od pohledu potkat sami v potemnělém parku, jiné byste bez potíží nechali za sebe vyplnit platební příkaz za přepážkou banky, jak vypadají důvěryhodně, starší, mladí, tlustí, hubení. Když vcházejí do místnosti, radostně se vzájemně zdraví, podávají si ruce, objímají se. Rýnovická věznice nepatří k největším (cca 500 vazebníků a odsouzených), přesto jsou chlapi vysloveně rádi, že vidí jiné křesťany. "Najít v kriminále přátele není možné", říká jeden z nich. "Proto jsme moc vděční za tohle křesťanské společenství, kde se můžeme sdílet, kde se za sebe vzájemně modlíme ." Nakonec se místnost zaplní asi třiceti chlapy, takže se musí dodat židle.
Duchovní obnovy probíhají asi čtyřikrát za rok a je o ně mezi odsouzenými veliký zájem. Tentokrát jsem do Rýnovic přijel s P. Vlastou Kadlecem, oblátem z Plasů, spolu se čtyřmi studenty, kteří vytvořili pod doprovázením oblátů studentskou komunitu. Proč? Chtěli žít evangelium ve všedním dni, prostě a jednoduše. Vedle studia chodí za bezdomovci, nemocnými do eldéenky, v sobotu byli poprvé ve věznici. Ale zpátky k našim vězňům.
Paní kaplanka začíná představovací kolečko. Nejmladšímu účastníkovi je 21 let, má maturitu a sjezdil kus světa. Teď dostal 17 let za dvojnásobnou vraždu: zabil svou přítelkyni s jejím milencem. Nešťastný vstup do dospělosti. Pak následuje společná modlitba a od prvního okamžiku je jasné, že chlapi jsou zvyklí se modlit. Modlitba následuje modlitbu, píseň střídá jiná. Poté se představujeme my hosté a přichází rekolekční povídání. Tentokrát zaměřené na Boží milosrdenství. Pro mě coby přednášejícího pozoruhodná akčnost posluchačů. Ať se posluchačů zeptáte na cokoliv, neuvěřitelně pohotově Vám odpoví. A s takovou znalostí bible jako u nich jsem se zdaleka nesetkal ani u studentů teologie. Chlapi se totiž vzájemně hecují, kolik kdo čeho přečetl a co bude číst dál. Zajímavý sport, ne? V první chvíli si říkám, že to není asi dost ideální práce s Písmem, ale po chvíli uvažování připouštím, že to není úplně špatný nápad. Chlapi si často na celách čtou 'pohádku' na dobrou noc - nejčastěji nějaký starozákonní příběh.
Po přednáškách následuje polední přestávka - dvě hodiny vyplněné vzájemnými rozhovory. Následují poslední dvě části rekolekce: svátostná adorace a mše svatá. Svátostná adorace je provázena písněmi chval, mezi kterými je prostor pro osobní modlitby. Pro proud modliteb je hodina před vystavenou Nejsvětější svátostí krátká. Chcete-li se připojit se svou modlitbou, musíte být velmi pohotoví, abyste rychle skočili do proudu, když někdo skončí. Když se odsouzení modlí za oběti trestných činů, za konkrétní lidi, kterým ublížili, za své rodiny, které se díky jejich životu rozpadly, za své děti a družky, když vyznávají svou hříšnost a své sobectví, cítíte se zahanbeni a potlačujete dojetí. Není to žádný uhlazený jazyk prověřený liturgickými komisemi, ale neotesané přímé modlitby a volání. Následná mše svatá má svůj vrchol v pozdravení pokoje, kde se každý zdraví s každým. Jako jedno společenství přistupují k přijímání nebo k požehnání.
Na rozloučenou mě odsouzení ještě prosí o modlitební intence. V modlitbě totiž tráví mnoho času - často na úkor spánku, protože přes den pracují. A modlí se za druhé, za všechny, kdo se jim do modliteb svěří. Odjíždíme plni veliké radosti; plni radosti odcházejí i chlapi do svých oddílů. Je zřejmé, že živý Ježíš proměnil jejich bolest a hřích v místo své oslavy. Když opouštím brány věznice, říkám si jen, zda není toto místo pro mé bratry překvapivě místem velké vnitřní svobody; zda my na svobodě nežijeme díky své vlažné víře v mnohem větším vnitřním vězení než oni.