Mluvilo se o eucharistii. Jeden z účastníků položil tuto otázku: „Bůh je přece všude. Proč by měl být zvláštním způsobem přítomen v hostii, v posvěceném chlebě. To by znamenalo, že jinde už není přítomen, nebo alespoň ne tak jako v eucharistii. Omezili bychom Boží přítomnost jen na některá místa, a to není správné.“ Nebylo to míněno jako námitka proti katolické nauce, ale jako otázka, příspěvek k diskusi. Ukázalo se však, že si s ní mnoho účastníků nevědělo rady. Zdá se, že je těžké na ni odpovědět. To však platí v teologii o každé otázce, která se nesprávně položí: je neřešitelná. Jak se tedy máme postavit k problému Boží přítomnosti v eucharistii? Nemůžeme jej zodpovědět dřív, než si nějak alespoň ujasníme otázku jinou: Co rozumíme slovy, že je Bůh vůbec někde přítomen?

Scholastická filosofie rozlišovala různé druhy přítomnosti. Tu, kterou známe ze zkušenosti, nazýváme fysickou. Stojím na podlaze, sedím na židli, jsem ve světnici. Tato přítomnost se uskutečňuje dotykem. Má-li se o mně říci, že jsem v Praze, musím tam osobně přijet, bydlet tam, chodit po ulici apod.

Tento druh přítomnosti ovšem nemůžeme snadno připisovat Bohu, který je pouhý duch. Nejezdí, nechodí po ulicích, nesedí na židli. Není tedy tímto způsobem ani v Praze, ani v New Yorku, ani v Římě. Není nikde. To poslední však neodpovídá katechismu. Tam se učíme, že je Bůh všude. Musí tam být tedy nějakým jiným způsobem než tím, kterému scholastická filosofie říkala fysický. Aby osvětlili ten jiný druh přítomnosti, uváděli středověcí autoři často příklad s anděly u Božího hrobu. Byl tam anděl, který odvalil kámen. Ale anděl je pouhý duch. Nemá tělo, nemá tedy ruce. Nemohl ani přijít, ani se o kámen opřít. Přesto však má i duch sílu působit na hmotu. Je tedy duch tam, kde působí. Odvalil-li kámen, byl tam. Tak také vysvětluje tomistická filosofie přítomnost duše v těle. Kde sídlí duše. V mozku? V srdci? Odpověď zní: v celém těle, protože na celé tělo působí, oživuje je. Boží moc pak se projevuje ve všem, co existuje, proto je Bůh všude. Sv. Pavel cituje na Areopagu Atéňanům slova jejich básníka Arata o Bohu: V něm žijeme, hýbáme se a jsme (Skt 17,28). Přirovnání s lidským tělem se líbilo starokřesťanským spisovatelům, kteří si představovali kosmos jako něco jednotného, oživeného Božím duchem; ten pak ve všech věcech nejen působí, ale se i zjevuje, mluví.

Ale právě toto přirovnání světa k „tělu Božímu“ vedlo k úvahám o rozlišení a stupních Boží přítomnosti. Lidská duše oživuje lidské tělo celé a přece se to neděje stejně ve všech částech. Není stejně živý nehet a oko, kost nohy a mozková blána. Chirurgové dobře rozlišují, co je naprosto nutné k životu a co patří jen k jeho úplnosti. Ti, kdo si musí dát amputovat ruku, vědí dobře, že to není totéž jako amputovat hlavu. Bez ní by totiž ustal život v celém těle, Duše by je už neoživovala.

Tuto prostou anatomickou zkušenost přenesli Otcové obrazně na Boží přítomnost ve světě. I tu je hlava a údy, části zvláštním způsobem oživené a jiné jakoby umírající. Hlavou světa je bezesporu člověk. On sám a jediný, jak často Otcové zdůrazňují, byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26). Jedna lidská duše, píše sv. Jan Klimak, je víc než celý vesmír. Proto také člověka naplnil Bůh svou moudrostí, vdechl mu „ducha“, tj. zvláštní podíl na Božím životě. Bůh je přítomen v celém světě, nemůžeme omezit jeho sílu. Ale nikdo z nás nevěří, že je totéž zabít člověka a zvíře; vidět Boha v bližním, má dalekosáhlejší mravní důsledky než vidět Boha v krásné květině.

Z víry ve zvlášť intensivní přítomnost Boha v člověku se však může formulovat další námitka proti eucharistii. Nejde tu konec konců o kousek chleba a trochu vína? Žádný kostel a nic svěceného, jak kdosi povídal, se nemůže stavět na roveň člověku, který je jediný povolán k tomu, aby byl Božím synem. „Neklekejte před svatostánkem“ – zvolal jeden humanista – „Klekejte jeden před druhým, uctívejte Boha přítomného v živém člověku, ne v kameni anebo ve chlebu!“ Tato námitka není v jádře tak bezbožná, jak by se zdálo. Vychází ze správného principu, ale nerozumí podstatě křesťanských svátostí, proto dochází k nesprávnému závěru. Bůh skutečně bydlí na prvním místě v lidech. „Cožpak nevíte, že jste Boží chrám?“, píše sv. Pavel Korinťanům (1 Bor 3,16), „že Duch Boží přebývá ve vás?“. Nepíše však ta slova apoštol všem lidem bez rozdílu, ale věřícím, kteří byli pokřtěni a přijali Boží slovo. Duch sv. je přítomen v nás, působí v našich skutcích. Ale i tu rozlišujeme různé stupně. Jinou intensitu mají skutky lásky, vroucí modlitba. Vysokou duchovní životnost předpokládáme u toho, kdo obětoval svůj život pro druhé a naopak málo moci a síly Boží hledáme u toho, kdo nevrle a nedbale dělá jen ty nejnutnější povinnosti denního života. Svaté lidi prosíme o modlitbu, předpokládáme totiž, že je silnější než naše vlastní. Jsou totiž Bohem víc spojeni, a i oni ne všichni stejně.

„Hvězda se od hvězdy liší třpytem“, píše sv. Pavel (1 Kor 15,41). Ovšem nejvíc se leskne samo slunce. Tím pak je křesťanům Kristus, „slunce spravedlnosti“. V něm bydlí Boží moc a síla ve vší plnosti, on je proto coby hlava celého mystického těla církve, ohnisko Boží milosti pro celý vesmír. Máme-li klekat před člověkem, Božím obrazem, pak klekáme ovšem na prvním místě před tím, o němž je psáno, že v něm přebývá plnost Božství.

Katolík věří tomu, co se kněz modlí při mši: „Toto je mé tělo…, to je má krev“. Nepotřebuje tedy další důkazy k tomu, aby vyznal, že je eucharistii Kristem a tedy, Bůh přítomen způsobem docela zvláštním, jedinečným. Nedává přednost „věci“ před člověkem, jak tvrdila námitka, ale setkává se tu s člověkem – Bohem.

Můžeme tedy považovat za vyřešenou námitku, kterou jsme začali svou úvahu. Ale fakt sám, že se v katolickém prostředí vyskytla, prozrazuje jistou mentalitu, kterou Berdjajev nazývá objektivizací, odosobňováním a kterou považuje za nejzhoubnější následek hříchu. Je to oddělování skutků od člověka, který je dělá, jejich osamocené hodnocení.

Tam, kde jde o Kristovo dílo spásy světa, je toto „odosobňování“ přímo rouháním. Svátosti nejsou „věci“, svátosti jsou činnost Krista samého, která proniká do našeho života skrze osobní styk s Bohočlověkem. Tento styk se uskutečňuje prostřednictvím symbolů a ty nám pomáhají překlenout vzdálenosti časové a prostorové. I u našich oltářů mluví Kristus docela blízko: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo!“ Je to tedy místo setkání, privilegované místo Boží přítomnosti ve světě.

Není to ovšem místo jediné. Je pravda i to, že se s Kristem máme setkávat v každém bližním, při čtení Písma, v každém dobrém skutku, v bohoslužbě i v práci. Rozdíl mezi přítomností Boží, která je v denním životě a přítomností Boží svátostnou, se má dokonce stále umenšovat. Neděje se to snad tím, že by svátosti postupně ztrácely na ceně. Má se stát pravý opak. Posvěcení člověka a celého světa má dorůstat do plnosti Kristovy, do plnosti svátostné. V líčení nebeského Jerusalema, jak je čteme v Apokalypse, nás překvapí malá poznámka: „Chrámu jsem tam neviděl“ (Ap 21,22). V dokončeném vývoji posvěcení světa už není privilegovaných míst setkání s Bohem. Kristus bude pak opravdu všude a ve všem (Kol 3,16).

převzato z  www.radiovaticana.cz

Narodila se r. 1566 ve Florencii. Vstoupila do kláštera karmelitek (1582) a v roce 1584 složila slavné sliby. Její život je protkán extázemi a mnoha mystickými dary, mezi něž patří také přijetí neviditelných stigmat, trnové koruny, výměna srdce s Ježíšem, přijetí prstene od Krista jako pečeti mystického zasnoubení s ním. Prošla mnoha bolestnými zkouškami a velkým utrpením. Pán ji povolal k dílu obnovy církve a řeholního života, aby "jeho krví obnovila tělo svaté církve", a ona sama říká, že by pro obnovu církve a spásu všech duší chtěla každý okamžik vytrpět mučednictví. Zemřela ve Florencii 25.5.1607 a r. 1669 byla prohlášena za svatou. Její osobnost a vnitřní život nám podávají zápisky jejích spolusester, které z rozhodnutí zpovědníka zaznamenávaly vše, co světice říkala a dělala během svých extází.

Ze zápisu výpovědí Marie Magdalény de'Pazzi
Ano, podivuhodné jsi, Slovo, ve svatém Duchu. Vždyť působíš, že Duch svatý tě zasévá do duše, takže se duše spojuje s Bohem, Boha přijímá, poznává ho a v ničem kromě něho nenachází nasycení.
A Duch svatý přichází do duše s pečetí Slova, s pečetí krve obětovaného beránka, ba tato krev jej dokonce má k tomu, aby přišel, přestože Duch sám vane a žádá si přijít.
Tento vanoucí Duch je v sobě bytím Otcovým a bytím Slova a vychází z bytnosti Otcovy a lásky Slova a vstupuje do duše jako tryskající pramen a ta se do něho noří. Jako když vyvěrají dvě řeky a slévají se, takže menší ztrácí své jméno a přijímá jméno té větší, právě tak působí tento božský Duch, vstupující do duše, aby se s ní spojil. Nezbývá, než aby duše, která je přece menší, ztratila své jméno a přenechala je Duchu; učiní to, jestliže se mu natolik otevře, že s ním splyne v jedno.
A tento Duch, rozdavatel bohatství uloženého v srdci Otcově a strážce úradků vytvářejících se mezi Otcem a Synem, proniká do duše s takovou jemností, že nebývá ani pozorován a že jen málo lidí rozezná jeho skutečnou velikost.
Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým opětovným slovem i svým nejhlubším mlčením. Nehybný i sám pohyb, příbojem lásky všechno proniká.
Nezůstáváš stát, svatý Duchu, v nehybnosti Otcově ani ve Slově, a přece jsi ustavičně v Otci i ve Slově i v sobě samém, jakož i v každém dobrém duchu a ve všem stvořeném. Stvoření tě potřebuje pro krev, kterou prolil jednorozený Boží Syn, Boží Slovo, které se z nesmírné lásky samo učinilo svému stvoření nepostradatelným. Ty spočíváš na každém stvoření, které se spravuje tak, aby skrze účastenství na tvých darech dosáhlo v čistotě skutečné podobnosti s tebou. Spočíváš na těch, kteří byli skropeni krví Beránkovou, nechávají v sobě Boží slovo působit a připravují ti v sobě důstojný příbytek.
Přijď, Duchu svatý! Ať přijde sjednocení s Otcem a láska Syna - Slova. Ty, Duchu pravdy, jsi odměna svatých, jsi občerstvení duší a světlo těch, kdo jsou v temnotách, tys bohatství všech chudobných, poklad milujících, nasycení hladových, útěcha těch, kdo jsou mimo domov. Jsi to právě ty, v němž jsou obsaženy všechny poklady.
Přijď ty, který jsi sestoupil na Marii a způsobil, že Slovo se stalo tělem, a svou milostí v nás učiň to, cos v Marii učinil skrze milost a přirozenost!
Přijď, Duchu svatý, a znič v nás všechno, co nám brání, abychom se nestrávili v tobě.

převzato z Propria Denní modlitby církve Řádu bratří blahoslavenné Panny Marie Karmelské

Dnešní evangelium vypráví o chlapci, posedlém zlým duchem, jehož nedokáží Ježíšovi učedníci vyhnat. Kristus vyčítá všem přítomným jejich slabou víru a chlapcovu otci na jeho žádost o pomoc odpovídá: Všechno je možné tomu, kdo věří. Papež František ve své ranní homilii podotkl, že mnozí věřící, ačkoliv mají jistě Ježíše rádi, se mu nedokáží bezvýhradně svěřit a příliš ve své víře neriskují.

„Co však vede k této slabé víře? Myslím, že je to právě srdce, které se nedokáže otevřít, uzavřené srdce, které chce mít všechno pod kontrolou.“

Takové srdce nedovolí, aby nad ním Ježíš převzal kontrolu, dodal Svatý otec. Když se učedníci dotazují, proč nedokázali mladíka uzdravit, Pán vysvětluje: Takový ďábel nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou. Každý z nás v sobě nese díl nevěřícnosti, poznamenal papež František. Je nutné se silně a pokorně modlit, aby Ježíš mohl učinit zázrak. A do této modlitby, která požaduje zázrak a mimořádný zásah, musí být všichni vtaženi.

Svatý otec se pak zmínil o události, kterou zažil v Argentině. V jedné rodině náhle onemocnělo sedmileté děvčátko a lékaři mu předpověděli pouze několik hodin života. Tatínek – elektrikář a muž víry – jako by se pominul, vyprávěl dále papež, nasedl na autobus a jel asi sedmdesát kilometrů do mariánské svatyně v Luján.

„Přijel tam už po deváté hodině večer a všechno bylo zavřené. Začal se modlit k Panně Marii a rukama se přitom držel za železná vrata. A tak se tam modlil a plakal celou noc. Nebyly to ale jen pláč a modlitba, ten muž bojoval s Bohem. Skutečně bojoval o to, aby Bůh uzdravil jeho dceru. Potom v šest ráno šel na autobusové nádraží a kolem deváté dojel do nemocnice. Tam našel plačící manželku a ihned pomyslel na nejhorší. Co se stalo, ptal se? A žena mu odpověděla – Přišli lékaři a řekli mi, že horečka zmizela, že dítě dobře dýchá a nic mu není. Nechají si ji tu ještě dva dny, ale vůbec nechápou, co se mohlo stát... Takové věci se tedy ještě dnes dějí. Zázraky existují.“

Je však nezbytné modlit se srdcem, zdůraznil Svatý otec.

„Modlit se s odvahou, bít se o to, aby se stal zázrak. Nikoliv takové ty zdvořilostní modlitby – Jistě, pomodlím se za tebe. Pak odříkáme jeden Otčenáš a jeden Zdrávas a na vše zapomeneme. Je třeba se modlit odvážně, jako Abrahám, který zápasil s Pánem, aby zachránil Sodomu a Gomoru, jako Mojžíš, který měl zdvižené ruce k modlitbě, až se unavily, jako mnozí lidé, kteří mají víru a s vírou se vytrvale modlí. Modlitba činí zázraky, avšak musíme tomu věřit. Myslím, že se dnes můžeme k Pánu modlit a říkat mu celý den: Věřím, pomoz mé slabé víře...A pokud nás žádají, abychom se modlili za lidi, trpící ve válkách, za uprchlíky, za všechny dramatické situace, učiňme to. Modleme se ze srdce k Pánu a řekněme: Věřím, pomoz mé slabé víře, která se projevuje také v modlitbě. Na to se dnes zaměřme.“

převzato z  www.radiovaticana.cz

1. Palec je prst směrem k vám. Proto se začínáme modlit za ty, kteří jsou vám nejblíže. Jsou to lidé, které si pamatujeme nejlépe. Modlitba za naše milované je "sladká povinnost."

2. Další prst je ukazováček. Modlete se za ty, kdo učí, vzdělávají a léčí. Do této kategorie patří učitelé, profesoři, lékaři a kněží. Potřebují podporu a moudrost, aby určovali ostatním správný směr. Vždy na ně pamatujte ve svých modlitbách.

3. Další prst je nejvyšší. Připomíná naše vůdce. Modlete se za prezidenta, poslance, podnikatelé a vedoucí pracovníky. Jsou to lidé, kteří řídí osud našeho národa a ovlivňují veřejné mínění ... právě oni potřebují Boží vedení.

4. Čtvrtý prst je prsteníček. Mnozí se budou divit, ale je to náš nejslabší prst, každý učitel klavíru, to může potvrdit. Ten je tam, aby nám připomněl modlitbu za slabé, za ty, kteří se potýkají s problémy a za nemocné. Oni potřebují vaše modlitby ve dne i v noci. Modliteb pro ně nebude nikdy příliš mnoho. A je to pozvání i k modlitbě za manželské páry.

5. A konečně je tu náš malý prst, nejmenší ze všech. Musíte se vnímat malými před Bohem a bližními. Jak říká Bible, "poslední budou první." Malíček nám připomíná, abychom se modlili za sebe ... Poté, co jste se modlili za všechny ostatní, oni budou moci lépe pochopit jaké jsou vaše potřeby a jak se na ně dívat z pravého pohledu.

převzato a upraveno z  http://ylcatholic.blogspot.cz/2013/04/pope-francis-and-young-lifes-day-of.html

Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. - Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče, - smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa, - smiluj se nad námi.
Bože Duchu svatý, - smiluj se nad námi.
Bože v Trojici jediný, - smiluj se nad námi.

Duchu svatý, jenž vycházíš z Otce i Syna, - přijď k nám.
Božský Duchu, jenž jsi roven Otci i Synu, - přijď k nám.
Přislíbení nejněžnějšího a nejštědřejšího Otce , - přijď k nám.
Dare nejvyššího Boha, - přijď k nám.
Paprsku nebeského světla, - přijď k nám.
Původce všeho dobra, - přijď k nám.
Prameni života, - přijď k nám.
Ohni všechno stravující, - přijď k nám.
Ohnivá lásko a duchovní pomazání, - přijď k nám.
Duchu lásky a pravdy, - přijď k nám.
Duchu moudrosti a rozumu, - přijď k nám.
Duchu rady a síly, - přijď k nám.
Duchu vědění a zbožnosti, - přijď k nám.
Duchu bázně Boží, - přijď k nám.
Duchu míru a mírnosti, - přijď k nám.
Duchu čistoty, - přijď k nám.
Duchu svatý, přijď a obnov tvářnost země, - prosíme tě, vyslyš nás!

Vlij světlo do našich duší, - prosíme tě, vyslyš nás!
Vtiskni svůj zákon do našich srdcí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Rozněť je svou láskou, - prosíme tě, vyslyš nás!
Otevři nám poklady svých milostí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Osvěcuj nás svým nebeským vnuknutím, - prosíme tě, vyslyš nás!
Upevni nás svou účinnou milostí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Uděl nám milost znát jediné potřebné, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz, abychom se navzájem milovali a snášeli, - prosíme tě, vyslyš nás!
Učiň nás pozornými na všechna tvá vnuknutí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Nauč nás správně se modlit a modli se s námi, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pronikni nás láskou a shovívavostí k našim
bratřím a sestrám - prosíme tě, vyslyš nás!
Vlij nám velký odpor ke každému zlu, - prosíme tě, vyslyš nás!
Veď nás ke správnému konání dobra, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz nám, abychom vytrvali ve spravedlnosti, - prosíme tě, vyslyš nás!
Buď ty sám naší velkou odplatou, - prosíme tě, vyslyš nás!

Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.

Zpět na novénu

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků.
Amen.

Sestup na nás Duchu svatý a utvoř si v našich srdcích příbytek.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž jsi s Otcem i Synem uctíván, nauč nás žít ve stálé přítomnosti Boží.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž sídlíš v srdci Božího Syna, nauč nás poznávat tě a milovat.
Budiž veleben!
Duchu svatý, nauč nás žít v odevzdanosti a nezdolné důvěře v Boha.
Budiž veleben!
Duchu svatý, zapal v našich srdcích oheň své lásky.
Budiž veleben!
Duchu svatý, tajemná holubice, nauč nás chápat Písmo svaté.
Budiž veleben!
Duchu svatý, nauč nás správně se modlit.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž mluvíš ústy proroků, nauč nás žít v pokoji a míru duše.
Budiž veleben!
Duchu svatý, ohnisko láskou planoucí, nauč nás žít moudře a trpělivě.
Budiž veleben!
Duchu svatý, všemi dary vládnoucí, nauč nás žít v pokoře a skromnosti.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož pokladnice přetékají, nauč nás chápat cenu utrpení.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož pokladnice jsou bezedné, nauč nás správně využívat drahocenný čas.
Budiž veleben!
Duchu svatý, z jehož pokladů neubývá, chraň nás veškeré nelásky a pýchy.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož bohatství nikdo nespočítá, nauč nás čelit zbytečným myšlenkám a představám.
Budiž veleben!
Duchu svatý, dárce darů přemnohých, nauč nás vyhnout se planým činnostem a marným řečem.
Budiž veleben!
Duchu svatý, z jehož plnosti jsme všichni obdrželi, nauč nás mlčet i co máme mluvit v pravý čas.
Budiž veleben!
Duchu svatý, lásko věčná, nauč nás, abychom dávali dobrý příklad.
Budiž veleben!
Duchu svatý, dobroto neskonalá, dej nám vytrvalost v dobrém.
Budiž veleben!
Duchu svatý, sladký utěšiteli, nauč nás správně jednat s lidmi.
Budiž veleben!
Duchu svatý, milý duší příteli, nauč nás nikoho neposuzovat a křivdy zapomínat.
Budiž veleben!
Duchu svatý, světlo duši blažící, nauč nás vidět potřeby druhých, abychom nezanedbávali dobré skutky.
Budiž veleben!
Duchu svatý, otče ubohých, osvěcuj nás v čem chybujeme.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž konáš v duších zázraky, veď nás bdělostí k dokonalosti.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jemuž není nic tajno, nauč nás unikat osidlům ďáblovým.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž znáš budoucnost vesmíru, pomoz nám, abychom se vymanili z područí těla, světa a ďábla.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž znáš i budoucnost naši, svěřujeme do Tvé ochrany a péče i svoje rodiny, přátele, dobrodince a všechen lid.
Budiž veleben!
Duchu svatý, veď nás svým světlem, naplňuj nás svou útěchou, a uč nás žít ke slávě Boží, skrze Krista, našeho Pána.
Amen.

Zpět na novénu

Od pátku po slavnosti Nanebevstoupení Páně se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Poprvé se takto před letnicemi modlili Ježíšovi učedníci spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14). Přizvěme tedy i Pannu Marii, aby se modlila s námi o nové letnice v našem životě a v životě církve. Nejlépe by bylo, kdybychom se mohli tyto dny scházet na modlitbu v nějakém společenství nebo ve vlastní rodině. Pokud si nejsme schopni najít tyto dny více času na modlitbu, pomodleme se

každý den alespoň svatodušní hymnus Veni Creator Spiritus (Přijď, Tvůrce Duchu svatý), nebo sekvenci Veni sancte Spiritus (Přijď, ó Duchu přesvatý).

1. den: Touha po Bohu
Úryvek z Písma: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: "Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra." To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven. (Jan 7,37-39)

Zamyšlení: Jedním z předpokladů přijetí daru Ducha svatého je touha, žízeň po Bohu, po jeho lásce, pokoji a radosti, touha po božském životě v nás. Tato vnitřní žízeň je v nás vyvolána skrytým působením Ducha svatého, který nás skrze ni zve k větší otevřenosti pro Boží působení v našich srdcích. Je to odlesk touhy, kterou Bůh touží po člověku a jeho lásce, dříve než si člověk uvědomí svoji touhu po Bohu.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, za dar touhy a děkuji Ti za žízeň po životě, po lásce, pokoji a štěstí, za žízeň po Bohu. Děkuji Ti, Pane, za tvoji touhu po mně. Prosím Tě za odpuštění, že jsem touhy svého srdce v sobě zašlapal a chtěl je naplnit mimo Tebe. Prosím Tě o pravou žízeň po Bohu, po Duchu svatém.

2. den: Ježíš Kristus
Úryvek z Písma: Ježíš ji na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ,Dej mi napít', spíše bys prosila ty jeho, aby ti dal živou vodu ... Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." (Jan 4,10.13-14)

Zamyšlení: Ježíš Kristus je ten, který v nás otevírá pramen živé vody. Setkání s ním se stává okamžikem, který mění náš život. V Ježíši poznáváme Boha jako toho, který se dá nalézt, toho, který napřed hledá nás, přichází k nám, abychom my mohli přijít k Bohu. On stojí u dveří našeho srdce a čeká, až mu otevřeme (srov. Zj 3,20), aby nás mohl obdarovat svou láskou, Duchem svatým. Je třeba znovu objevit Krista, přijít k němu a otevřít své srdce jeho lásce. Jestliže chci, aby se Ježíš stal skutečně Pánem mého života, nemůže mým pánem být něco jiného, ani já sám. Tou nejčastější překážkou v působení Ducha svatého v nás je, že se nezřekneme sebe sama ve prospěch Krista, že nedovolíme Pánu Ježíši, aby se v našem životě ujal své vlády.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za to, že mě hledáš a toužíš po mně, čekáš na mě, přicházíš ke mně a přitom se těšíš, až já přijdu k Tobě. Děkuji Ti za vše, cos pro mě v životě vykonal. Odprošuji Tě za vzpoury svého života, za slepotu, hluchotu a zatvrzelost svého srdce. Otvírám Ti své srdce, důvěřuji Ti a přijímám Tě jako svého Pána.

3. den: Dar Ducha a ovoce Ducha
Úryvek z Písma: Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. (Gal 5,22-23)

Zamyšlení: Pán Ježíš slíbil dar Ducha svatého všem, kteří v něho uvěří. Také my jsme přijali dar Ducha svatého ve křtu, při biřmování, přijímáme ho v ostatních svátostech a když se s vírou modlíme nebo čteme Písmo svaté. Je to veliký dar, ve kterém je pro nás zahrnuto vše ostatní. Duch svatý v nás miluje Boha i lidi, je zdrojem naší naděje i víry. Projevuje se v našem životě různými vlastnostmi, jak je popsal apoštol Pavel: láskou, radostí, pokojem, shovívavostí, vlídností, dobrotou, věrností, tichostí a zdrženlivostí. Tyto vlastnosti jsou neklamným znamením působení Ducha svatého. S darem Ducha svatého jsme přijali také plné odpuštění hříchů, smíření s Bohem a nový život, ve kterém jsme se stali Božími dětmi. On v nás uzdravuje vše nemocné a srovnává vše křivé. On v nás tvoří příbytek Nejsvětější Trojice a uvádí nás do vztahu ke všem božským osobám. Tvoří naši novou identitu. Tento Duch, kterého jsme již přijali, chce v nás stále rozmnožovat svoji přítomnost i působení.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za dar tvé lásky, za všechno, co jsi mi již v životě dal. Děkuji Ti za dar života, za dar křtu, za dar víry, za milost obrácení. Děkuji Ti za dar Ducha Posvětitele a Utěšitele, za dar Ducha lásky. Děkuji Ti za mnohotvárné působení Ducha svatého v mém životě. Prosím Tě za odpuštění své pýchy a soběstačnosti, ve které jsem často chtěl žít bez Tebe, podle svých představ a ze svých sil. Prosím Tě o milost Ducha svatého, který dává pravý život. Obnovuji svůj křestní slib, zříkám se všeho zla a volím si Tebe, jako svého jediného Pána a Spasitele.

4. den: Duch pravdy
Úryvek z Písma: Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. (Jan 16,13)

Zamyšlení: Přijetí Ducha svatého je úkon víry. Ježíš mluví o tom, že svět nemůže přijmout Ducha pravdy, protože ho nevidí a nezná (srov. Jan 14,17). Svět totiž nezná pravdu a brání se ji přijmout. Ani pro nás není vždy snadné se zcela otevřít pro Ducha pravdy, který nás chce uvést nejen do pravdy o Bohu a o světě, ale také do pravdy o nás samotných. Lidé se bojí pravdy, poněvadž bývá někdy nepříjemná. Ale to je jen jedna stránka pravdy, ona také osvobozuje. "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí" (Jan 8,31), řekl Ježíš židům. A zásadní pravda o nás je, že jsme Bohem milováni, že nás Bůh stvořil jako krásné a lásky hodné, že nám odpouští a přijímá. Chceme-li přijmout Ducha pravdy, je třeba se ve víře otevřít novému pohledu na náš život, na nás samotné. V jménu Ježíšově se postavme proti lžím o nás, které nám řekli jiní lidé, proti představám, které máme o sobě a o svém životě, proti pochybnostem, které námi zmítají, proti vnitřní přetvářce a neupřímnosti. Toho všeho se zřekněme, abychom mohli přijmout Boží pohled na nás. Bůh chce, abychom byli sami sebou, on nás miluje a přijímá nás takové, jací jsme, a tím nás uschopňuje přijmout sebe, druhé i okolnosti našeho života.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za pravdu, do které mě svým Duchem uvádíš. Děkuji Ti za pravé poznání smyslu života, životních hodnot, za rozlišení pravdy a lži, dobra a zla. A hlavně Ti děkuji za to, že se smím poznávat takový, jaký jsem ve tvých očích. Odprošuji Tě za chvíle, kdy jsem se bránil pravdivému pohledu na život a na sebe, kdy jsem raději naslouchal lžím a polopravdám o sobě. Prosím Tě, Pane, abys mi dal odvahu k pravdě, ať je jakákoliv, a abys mi dal odvahu se postavit proti vší polopravdě a lži ve tvém životě, ať už o mně či o druhých. Prosím Tě o lásku k pravdě.

5. den: Usvědčování z hříchů a odpuštění
Úryvek z Písma: A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Hřích je v tom, že ve mně nevěří. (Jan 16,8-9)

Zamyšlení: Přijmout Ducha svatého a nechat ho v sobě působit znamená také rozejít se s hříchem, s hříšnými postoji a nechat se z hříchu usvědčovat. Náš největší hřích však není většinou nějaký skutek, ale náš život žitý fakticky bez Boha. Je to naše pýcha, ve které se řídíme pouze svou vůlí, žijeme ze své síly, podle svých představ a ve středu svého života máme svoje já, kolem kterého se točí naše zájmy. Duch svatý, který chce přijít v plnosti do našeho života, nás usvědčuje z této sebestřednosti, samolibosti a pýchy, jíž se projevuje naše faktická nevěra. Život v dobrovolné závislosti na Bohu není snadný, ale je krásný. Každý z nás se musí rozhodnout a denně rozhodovat, kdo bude ve středu jeho života, jestli on sám, nebo Bůh, který dává svou milost pokorným a Ducha svatého těm, kdo ho poslouchají (srov. Sk 5,32).

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím tě, Pane, za to, žes přišel, abys nás vykoupil a vynesl na světlo věci skryté, abychom více nechodili v temnotě. Děkuji Ti za dar poznání vlastní hříšnosti a ubohosti, samolibosti, pýchy a nevěry. Děkuji Ti za dar odpuštění. Odprošuji Tě za svou neochotu přiznávat svůj hřích, nechat se usvědčovat z hříchu a měnit životní postoje. Prosím Tě o Ducha svatého, který usvědčuje i odpouští, o Ducha proseb o smilování, o Ducha pravého pokání.

6. den: Svoboda
Úryvek z Písma: Ten Pán je však Duch; a kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2 Kor 3,17)

Zamyšlení: To, co nás v životě nejvíce zotročuje, je hřích, satan a strach ze smrti. V tom všem však můžeme zakusit osvobození skrze víru v Ježíše Krista. Není však snadné si tuto svobodu uchovat a plně v ní žít. V konkrétním životě na sobě zakoušíme, kolik věcí nás vnitřně poutá, na čem jsme závislí, co nás ovlivňuje. Záleží na nás, chceme-li žít v plné svobodě dětí Božích, nebo se necháme zotročovat. Duch svatý v nás nepůsobí proti naší vůli a čeká na naši svobodnou poslušnost, oddanost a spolupráci. Je třeba se nechat Duchem svatým uvádět do plné svobody Božích dětí. Celý život se učíme poslouchat v nejobyčejnějších věcech, v plnění přikázání, v žití stavovských povinností, v poslušnosti a úctě k druhému člověku a ve zříkání se svého názoru a pohledu, v přijetí událostí, které nemůžeme změnit.Tím vším vrůstáme do plné svobody Ježíšovy, svobody pro Otcovu vůli a pro vedení Duchem svatým.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, za to, žes mě osvobodil od hříchu, od satana a od smrti. Děkuji Ti za svobodu, ve které se nemusím bát, děkuji za rozvázání všech vnitřních i vnějších pout. Odprošuji Tě za to, že jsem se častokrát nechal dobrovolně fascinovat a spoutávat tím, co k Tobě nevede, že jsem se nechtěl vymanit z vazeb, vztahů a závislostí, které mě zotročovali, že jsem v sobě choval staré bolesti a zranění, které mě ochromovaly. Odpusť mi, prosím, moji neposlušnost. Prosím Tě o Ducha svatého k vnitřnímu osvobození, vymanění z vnitřních závislostí a urovnání celého vnitřního života. Prosím Tě o schopnost nechat se Bohem vést.

7. den: Abba, Otče!
Úryvek z Písma: Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" (Řím 8,14-15)

Zamyšlení: Písmo svaté nám zprostředkovává svědectví o Ježíšově jedinečném vztahu k Otci, který byl nejdůvěrněji vyjádřen jediným slovem: Abba. V tomto slově bylo zahrnuto celé jeho poslání a celý jeho život. Toto Abba v aramejštině, mateřské řeči Ježíšově, znamená zdrobnělé důvěrné oslovení otce - naše "tatínku". V Duchu svatém se podílíme na této Ježíšově modlitbě a na jeho lidské zkušenosti synovství. Sami bychom se nikdy nemohli odvážit přivlastnit si ve svém vztahu k Bohu toto Abba, kdyby nás k tomu sám Ježíš nevyzval a kdyby nás k tomu nevedl Duch svatý. Je to privilegium nás křesťanů, že smíme k Bohu přicházet v této důvěryplné, dětinné atmosféře. Ježíš nás tím uvádí do svého vztahu k Otci a my smíme na sobě zažívat a prociťovat tutéž Otcovu blízkost jako on. V této blízkosti spočívá také zvláštní účinnost naší modlitby. Duch svatý nás v modlitbě uvádí do zcela důvěrné lásky k Otci, a tím boří všechnu nedůvěru, ničí chlad a odtažitost, dává nám prožít radost Božího dítěte. Važme si tohoto privilegia a učme se naslouchat Duchu svatému, který se v nás takto modlí. Přidejme k tomu svůj hlas a svoje city, svoji lásku i oddanost.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, za tvůj vztah k nebeskému Otci a děkuji Ti, žes nám ho odhalil, že nás přivedl k Otci a učíš nás modlit se tak, jak ses modlil Ty. Děkuji Ti za Ducha synovství a za to, že smím Boha mít jako svého tatínka. Odpusť, Otče, moje životní postoje vzpoury a vzteku, kdy jsem se vnitřně stavěl proti Tobě a vyčítal Ti všechno možné. Prosím tě o Ducha synovství a o důvěrnost k Tobě, prosím o to, aby Duch svatý ve mně volal Abba, abych směl prožít, co to znamená být milovaným dítětem Božím.

8. den: Duch svatý se modlí v nás
Úryvek z Písma: Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. (Řím 8,26-27)

Zamyšlení: Jednou z velkých překážek v působení Ducha svatého v nás je naše neschopnost přijmout svoji slabost. Všichni jsme slabí, ale ne všichni si to umíme přiznat. Slabost považujeme za něco nepatřičného, odmítáme ji, a tím se uzavíráme Boží pomoci. Tvrdíme-li v životě s Bohem, že vše umíme, že se také umíme modlit, jak můžeme zakusit přítomnost Ducha svatého v naší modlitbě? Duch svatý nás povzbuzuje k modlitbě a postupně jako učitel modlitby nás krok za krokem učí modlit se. Ale nejen to, on se modlí v nás. Proto je třeba dávat Duchu svatému prostor v modlitbě, což není samozřejmé. Svou mnohomluvností či roztěkaností bráníme Duchu svatému, aby se v nás modlil. Trpíme přemírou ustavičného víru myšlenek, představ, fantazie, která je zamořena zbytečnými vjemy a obrazy. Proto se v nás Duch svatý těžko může projevit. Je třeba usilovat o tichost srdce, která je opakem rozptýlenosti, zvědavosti a upovídanosti. Musíme se učit přebývat v srdci, sestupovat do srdce, modlit se srdcem a žít v pokoji srdce. Dáme-li v modlitbě prostor Duchu svatému skrze ticho a naslouchání, on rozhoří naše srdce, upoutá naši pozornost na Krista a povede nás k tomu, abychom Ježíše oslavovali. Vede nás k důvěře a ke chvále, díky které překonáváme své slabosti a zotročení a můžeme zažít uzdravení a očištění. Duch svatý nás v modlitbě vede k poznání Otcovy vůle a k vytrvalosti a věrnosti v modlitbě.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, za Ducha svatého, který se v nás modlí, který nás vede k Otci, který zná Boží vůli a přimlouvá se za nás ve shodě s ní. Děkuji Ti za dar modlitby a za chvíle, kdy prožívám radost z Boha a touhu konat, co se Bohu líbí. Prosím Tě za odpuštění svého falešného sebevědomí, ve kterém jsem si myslel, že se umím modlit a že se to sám naučím. Promiň, že jsem častokrát neuposlechl Boží pozvání k modlitbě. Odpusť mou vzpouru, s níž jsem odmítal přijmout svoji slabost. Prosím Tě pomoz mi otevřít se Duchu svatému, aby se ve mně mohl modlit. Prosím Tě, Duchu svatý, přijď! Otvírám Ti své srdce.

9. den: Dary pro službu v církvi
Úryvek z Písma: Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. (1 Kor 12, 4-11)

Zamyšlení: Duch svatý nám dává zvláštní dary, kterými nás uschopňuje k něčemu, co nás přesahuje, co je nad naše lidské schopnosti. Tyto dary nemají za cíl naše posvěcení, jsou to dary pro službu ve společenství. Existuje mnoho těchto duchovních darů, kterými nás Duch svatý zahrnuje, aby stále oživoval svoji církev. Duch svatý tyto dary dává každému tak, jak chce. Tyto dary nejsou znamením svatosti nositele, ale svatosti Boží. Bůh je může udělit i hříšníkovi, který o ně prosí, a skrze něho pak konat svoje znamení. V tom je vidět Boží velikost a Boží zájem o spásu každého člověka, poněvadž Bůh tyto dary dává kvůli druhým, kvůli růstu církve, kvůli spáse světa. Dary Ducha svatého hrají důležitou roli v duchovním budování církevní obce, v rozvoji společenství, a je třeba jim dát v našem životě to místo, které jim patří. Předpokladem pro přijetí darů a pro jejich správné užívání je pravidelný duchovní život ve společenství, oddanost Kristu, vzájemná jednota a opravdová láska. V církvi potřebujeme jeden druhého s jeho zvláštním obdarováním a službou. Církev potřebuje nás, lidi ochotné sloužit Bohu a druhým lidem, ale ochotné ne z vlastní síly a podle svých představ, ale z obdarování a pod vedením Ducha svatého.

Litanie k Duchu Svatému

Modleme se: Chválím Tě, Pane, za dary, které jsi dal lidem, za církev, kterou obdarováváš a ve které smím žít a v ní sloužit. Děkuji Ti za obdarování druhých a také za dary, které jsi dal mně. Odpusť, prosím, moji nevděčnost vůči Tobě, odpusť mi také to, že jsem nechtěl některé dary přijmout a že jsem nepřijímal obdarování lidí kolem sebe. Prosím také o to, abych byl ochotný sloužit v církvi v moci a síle Ducha svatého. Prosím Tě o dary Ducha svatého, které k této službě potřebuji.

převzato a upraveno z www.vojtechkodet.cz

Mnohokrát v historii pociťovali křesťané potřebu pochopit a formulovat poslání Ježíšovy Matky v církvi a ve svém duchovním životě a podle toho projevovali svou úctu k ní. Jsme děti své doby, ke které patří i určitá dezorientace v mnoha otázkách, a není divu, že i ve vztahu k Panně Marii mnozí hledají a tápají. Dnešní člověk, zklamaný mnoha povrchními lidskými vztahy, touží po autentickém a osobním vztahu s lidmi i s Bohem. Objeví-li na své cestě s Bohem Pannu Marii, touží i s ní žít v duchu evangelní spirituality, nezatížené předsudky a špatnými zkušenostmi. Když se nechá vést Duchem svatým, Panna Marie se stane prostou součástí jeho duchovního života, bez patosu a přehánění.

Ve dvacátém století prošla mariánská úcta velkými změnami. Zvláštní uctívání Panny Marie, které bylo součástí Mariánského hnutí po Tridentském koncilu, se projevilo ještě za pontifikátu Pia XII. řadou oficiálních úkonů, které měly zdůraznit Mariinu přítomnost v křesťanském životě a myšlení. Bylo to zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie (1942), prohlášení dogmatu o jejím nanebevzetí (1950) a slavení mariánského roku při stém výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie (1954). Také proto mnozí definovali dvacáté století jako dobu Mariinu.
Vůči vzmáhající se mariánské úctě, doprovázené mnohdy přemrštěnými a zvláštními formami zbožnosti, se zákonitě objevily výhrady a vyhranily se dva protichůdné směry: napětí mezi zbožností zcela obrácenou k svaté Panně a zbožností, která se na ni vůbec nevzpomene. Je pochopitelné, že pokud někteří udělali z mariánské zbožnosti prakticky „mariánské náboženství“, vyvolalo to jako reakci náboženství bez Panny Marie. I bez tohoto schematizování existovala jistá nevole vůči nebiblické mariánské úctě způsobená také tím, že v církvi před koncilem vznikla určitá obnovná hnutí, jako biblické, liturgické, patristické a ekumenické. Tato hnutí se shodovala v požadavku postavit  křesťanský život především na Božím slově při respektování stupnice hodnot a šíře plánu spásy.
Vyvážené řešení problému s mariánskou úctou přinesl až 2. vatikánský koncil: aktivně ji v církvi podpořil, a tím odpověděl na to, co říká víra o Matce Pána (LG 66), zařadil ji do liturgie, dal jí kristocentrické, trinitární, církevní a ekumenické zaměření (SC 103; LG 60-67), vybídl, abychom se vyhýbali padělkům spočívajícím „v neplodném a přechodném citu“ (LG 67). Přes tyto jasné směrnice zaznamenáváme v době po koncilu znesnadnění vztahu k Panně Marii: místo přehánění nebo přeceňování mariánské úcty nastupuje její oslabení, úpadek, znatelný pokles. Známkami tohoto poklesu jsou ubývání a někdy i vymizení tradičních projevů zbožnosti ke cti Panny Marie, jako je růženec, májové pobožnosti, procesí, novény, ... Ale především je to ztráta zájmu o mariánskou zbožnost vůbec: mlčení o Marii v kázání; obava, že by zbožnost k ní komplikovala křesťanskou cestu nebo byla projevem křesťanské dětinskosti; ohledy k ekumenickým bratřím. Při odsunutí mariánské úcty na okraj, je dobré hledat jeho příčiny, aby vyšlo najevo, proč místo vzrůstu této úcty, jaký si přál 2. vatikánský koncil, následoval paradoxně ústup a ochlazení.
Prvním přijatelným vysvětlením je nedostatečné proniknutí nauky 2. vatikánského koncilu o Mariině úloze v plánu spásy do vědomí a života věřících. Smysl mariánské zbožnosti, kterou představuje koncil jako pomoc pro důvěrný a bezprostřední vztah ke Kristu (LG 60-62), mnozí pokládají za úplně bezvýznamný. Ale hlubší příčinu musíme hledat ještě jinde, totiž v nepřiměřenosti forem, kterými se mariánská zbožnost mnohde vyjadřuje a které vypadají jako nevhodné pro dnešního člověka, jako překonané a nečasové.
Další krok k podpoře a usměrnění mariánské úcty učinila apoštolská exhortace Pavla VI. Marialis cultus (2. 2. 1974), která vidí příčinu nynější dezorientace v úctě k Pánově Matce v „rozporu jejího obsahu s antropologickými názory a s pronikavě změněnými psychologickými a společenskými podmínkami, v nichž dnes lidé žijí a pracují“ (č. 34). Změny, ke kterým došlo v naší době, hluboce ovlivnily výrazy náboženského smýšlení a rozhodly o tom, že byly odhozeny formy kultu, jež platily v nedávné minulosti: „Některé vžité formy zbožnosti, které byly ještě nedávno považovány za normální projev náboženského cítění jednotlivců i křesťanské společnosti, jsou dnes pociťovány jako nedostatečné nebo nevhodné, protože příliš závisí na společenských a kulturních podmínkách minulosti. Proto hledají mnozí formy nové ...“ (MC, úvod).
Nyní jsme v situaci, kdy u jisté části křesťanů přetrvává sentimentální zbožnost, nepřístupná obnově. V jiných prostředích dosud existuje odmítavý postoj, zmatek a vyčkávání. A přece dochází v církvi k novému objevení Panny Marie pomocí křesťanské zkušenosti založené na Písmu svatém a více odpovídající dnešním potřebám. Maria je vzývána na prvním místě jako matka, ale také jako vzor života, víry a radikální odpovědi na Ježíšovo poselství, jako starší sestra ve víře a jako první učednice Pána. Stává se nám vzorem následování, disponovatelnosti a spolupráce. Je pro nás tou, která se spoléhá na Boha ve všem, i v bolestných událostech a hledáních života.
V období po koncilu, po jistém mariánském prázdnu, se vyskytl nový způsob, jak ocenit Mariino místo v křesťanském životě, způsob, který převrátil tradiční cestu „skrze Marii k Ježíši“. Už se nevychází z ní jako z prostředku, aby byl poznáván a milován její Syn, ale vychází se z evangelijní zkušenosti soustředěné na Krista. Je to Ježíš, který odkázal milovanému učedníkovi a tím nám všem svoji matku: „skrze Krista jdeme k Marii“. On nám svým Duchem odkrývá tajemství její krásy, hodnoty a jejího poslání. Ježíšův učedník se učí žít jako Maria v mlčenlivém naslouchání Slovu a pokračovat v jejím díle přinášet Ježíše lidem.
Obnova v Duchu svatém znovu objevila Pannu Marii v souvislosti s modlitbou. Při společné modlitbě se sice obracíme k Pánu Ježíši, ale přitom si stále více uvědomujeme přítomnost Panny Marie uprostřed nás. Ona se modlí s námi stejně tak, jak se modlila s prvními učedníky ve večeřadle. S námi prosí o Ducha svatého a vyprošuje nám novou zkušenost letnic. Ona nás učí otevřenosti pro Boha, vydanosti do Boží vůle, poslušnosti Božímu slovu. Ona nás učí Boha chválit a velebit za veliké věci, které nám prokázal. V neposlední řadě nás učí cestě chudoby a pokory ducha, na které vše s důvěrou  čekáme od Boha. Vztah s Pannou Marií nezastírá ani jejího Syna ani přítomnost Ducha, ale naopak mu dává plně se projevit.
V mnohých společenstvích modlitby křesťané znovuobjevili Pannu Marii skrze Boží slovo. Vytrvalá četba Písma svatého vedla k objevení Panny Marie v křesťanské obci Skutků apoštolů. Když pozorně čteme evangelia Ježíšova dětství, poznáme v Panně Marii Dceru siónskou, archu nové úmluvy, tu, kterou budou blahoslavit všechna pokolení. Víc než dogmatickými formulacemi ji objevuje modlící se společenství jako vzor prostoty, modlitby a důvěry.
Během staletí se vytvořil obraz Marie jako všemohoucí matky a dokonalé ženy, zidealizované jako nedosažitelný vzor, v němž můžeme hledat útočiště. Evangelijnímu podání Panny Marie víc odpovídá obraz matky, která věří Bohu i v těžkých životních situacích a přijímá i to, že život plyne nepředvídatelným směrem. Nechává svého Syna odejít, aby kázal, vidí, jak ho pronásledují a křižují, a pak se připojí k apoštolům a je s nimi. Nebyla matkou, která by sobecky a žárlivě lpěla na svém Synu, ale „jejím přispěním se zrodila víra apoštolského sboru v Krista (Jan 2,1-12) a její mateřský úkol se rozšířil na všechny lidi, když dostal na Kalvárii neomezený dosah“ (MC 37). Je třeba se dívat na Pannu Marii s vírou, abychom v ní nalezli podněty k vlastnímu duchovnímu růstu a překonali dětinskost. K přijetí Panny Marie a její role v našem životě může dojít jen osobním vztahem ke Kristu i k ní. Nemusíme mít strach, že by nás Panna Maria zadržovala u sebe; ona nás důsledně vede ke spolupráci s Kristem (srov. Jan 2,5) a odkazuje je na pramen svého povolání a své milosti: na samotného Boha, jehož jméno je svaté (srov. Lk 1,49).
Jako každý živý vztah, vyvíjí se i vztah k Panně Marii. Roste podle naší věrnosti Božímu vedení a Božímu slovu. Tento vztah je „vydatnou pomocí pro člověka, který usiluje o dosažení plnosti života“ (MC 57). Na životní cestě věřícího je vztah k Panně Marii nejen poslušností víry (LG 67), ale také prvkem osobní zralosti. Život ve spojení s Pannou Marií vyžaduje, aby se věřící odpoutal od každého osobního i strukturálního hříchu. „Ona, bez jakékoli poskvrny hříchu, pomáhá vskutku svým dětem přemáhat pevným odhodláním hřích“ (MC 57). Osobní zkušenosti světců dokumentují, jakou vnitřní sílu může věřícímu dát osobní zkušenost s Pannou Marií. V ní křesťan nalézá vzor toho, kým má být v Božím plánu. Přijmout Pannu Marii do svého života je znamením otevřenosti daru, který Bůh nabídl Ježíšovu učedníkovi na jeho cestu následování Krista.

převzato z  www.vojtechkodet.cz