„Radost se živí kontemplací Ježíše Krista – jak on žil, jak kázal, jak uzdravoval, jak on se díval… Kněz, zasvěcení muži a ženy se musí zabývat nejzákladnější otázkou svého života – přátelstvím s Ježíšem Kristem – a řešit své životní otázky ve světle tohoto přátelství. Přátelství se rodí, roste a upevňuje tím, že přátelé spolu tráví čas. Z toho tedy pramení nutnost kontemplovat Krista…“ 
(papež František, Otevřená mysl, věřící srdce, Paulínky 2012, s. 29)

Konečně někdo hovoří o radosti a křesťanskou víru představuje jako radostnou. Takový je můj dojem. Nějak jsem si zvykl slýchat poslední roky z Vatikánu jiné tóny – mnohem spletitější, obtížnější, s notnou dávkou erudice, ale také příslušné skrupulozity. Přiznám se, že jsem leckdy ani neměl chuť hledat sílu, abych se jimi prokousával a zkoumal jejich jádro. S papežem Františkem jako by přišel nový vítr. Nevím jak vy, ale já usedám pokaždé s radostí a zvědavostí ke zprávám z Říma. Jsem povzbuzený papežovou odvahou, která je tak prostá a tak silná. Cítím z ní moc evangelia. No posuďte sami: není první věta uvedeného úryvku knihy úvah kardinála Jorge Mario Bergoglia přesná a velmi jasná? Prostá a (přesto/ právě proto) silná? „Radost se živí kontemplací Ježíše Krista.“ Ježíš miluje lidi – to dosvědčují snad všechny stránky evangelia. Rád se s nimi setkává, mluví s nimi, dotýká se jich, žehná jim, uzdravuje je, vyučuje, osvobozuje, sytí… Jeho dny jsou plné setkání se druhými, a to někdy až tak, že nemá, kdy by se najedl a kdy by si odpočinul.

Někdy nám schází radost – události našich životů či životů našich blízkých možná neskýtají moc důvodů k potěšení, stejně tak stav naší země a světa: nárůst nespokojenosti, netolerance, extremismu, rostoucí počet lidí ve vážných sociálních problémech – opravdu není mnoho důvodů k radosti. O to důležitější je věnovat pozornost tomu, který jakoby přišel z jiného světa, a přitom je v něm doma dříve než my, vždyť, jak píše apoštol, svět byl skrze něho stvořen (Ko 1,16): když nadávali, žehnal; v bezmoci povzbuzoval; nenavštěvoval ty, kteří byli obklopeni lidmi, ale ty, kteří byli sami; nepřistoupil na nespravedlivou hru náboženských lídrů. Taková je Boží představa o světě pro lidi – místa víry, naděje a lásky. I když je naše realita od té původní nahony vzdálená, má tento svět naději – Boží lásce. Nenechme se okrást o radost. Naopak, věnujme ji i lidem kolem sebe. Každý člověk se může vyhřívat na slunci Boží pozornosti a lásky. Víme to my a vědí to lidé kolem nás? Zvlášť ti, kteří klesají pod tíží nároků doby nejvíce?