Jít ke zpovědi a ke svatému přijímání je totéž jako prodělat transplantaci srdce. Kdykoli přijímáme Krista ve svátostech, říká nám: „Chceš-li se vzdát svého starého srdce, dám ti své.“

Křtem nám Ježíš transplantoval své srdce, jenže se obvykle dlouho odhodláváme opustit to naše. Jednou žijeme srdcem Ježíšovým, potom opět tím naším starým zkamenělým. Není divu, že vnímáme rozpolcenost a rozpor.  Ježíš nás ale neúnavně prosí, abychom se svého srdce zříkali.

Odoperovat srdce je bolestivé, avšak kvůli umíněnosti je třeba neustále operaci opakovat, dokud se jednoho dne úplně nepodaří.

Kdybychom nebyli tak zapomnětliví a nezačali žít okamžitě po „operaci“ opět tak, jako bychom pořád ještě měli srdce staré, celý proces by se výrazně zkrátil. Není podivné, že se už za okamžik po přijetí svátosti chováme, jako by se nic nestalo?

Tepe-li v nás Ježíšovo srdce, mělo by být samozřejmé, že budeme žít jako děti světla. Osvobodil-li nás Pán od starého srdce, jsme skutečně svobodni. Nemusíme se už považovat za bezcenné jedince, protože ani jediný okamžik našeho života nepostrádá smysl. Otec v nás vidí srdce svého Syna a nalézá v nás bezmezné zalíbení.
Rozhodující je přijmout nové srdce.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004

Náš Bůh je jiný, než se domníváme. Slyšeli jsme o Bohu vyžadujícím usmíření, o Bohu spravedlivém očekávajícím zadostiučinění za urážky. Náš Bůh ale není jen spravedlivý, je  navíc Láskou.

Není třeba si ho usmiřovat, vždyť on sám je naším smířením, je odpuštění samo. Nikdy od nás neodvrátil svůj pohled, to my jsme se odvrátili od něho. On na nás nejen celou dobu čekal,  ale běžel nám naproti s tak přesvědčivým důkazem své lásky, že před ním nelze zavírat oči.

Nejsme to my, kdo má usmiřovat jeho hněv – vždyť on se na nás nehněvá. Láska … se nerozčiluje (1 Kor 13,5). Je to naopak on,  kdo se snaží upokojovat náš hněv. Ještě se mu to však nepodařilo, neboť člověk pořád cítí vůči němu zlobu. Hledělo už lidstvo v nějakém dějinném období na Boha tak nepřátelsky jako za našich dnů? Tak jako nikdy dříve je obviňován: „Co je to za Boha, připustí-li tolik zla?“

Velká část lidské revolty proti Bohu je vlastně namířena proti jeho karikatuře – proti Bohu  soudci čekajícím na první příležitost, jak člověka potrestat. Takového se lze samozřejmě jen bát anebo jím pohrdat.

Těžko se ale lze vzpírat lásce k tomu, jenž visí bezbranný s rozpřaženými pažemi na kříži, touží obejmout celý svět a usmířit všechny lidi se sebou i mezi sebou navzájem.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004

Když mi bylo šestnáct začala jsem poslouchat „tvrdší“ hudbu. Už si přesně nevzpomenu, kudy vedla má cesta k ní. Asi přes přátele, které jsem znala z komunity kolem fantasy literatury, kterou jsem v té době také hodně četla. Vždy jsem měla ráda hudbu, hlavně klasickou, „popík“ se mi nikdy nelíbil, a tak když jsem se poprvé setkala se symfonickým metalem, byla jsem nadšena. Postupem času mi už tento styl začal také připadat příliš „měkký“ a od kamarádů jsem stále dostávala vypálená CD  (youtube v té době ještě nebylo), dalších kapel, které se už řadily mezi heavy metal, pak i black metal a death metal a další a další odnože. Začala jsem jezdit na festivaly, kde tyhle kapely hrály, můj šatník obsahoval téměř bez výjimky jen černé oblečení. Nechala jsem si narůst hodně dlouhé vlasy, které jsem si samozřejmě obarvila na černo.  

Během měsíců a let následujících potom, co jsem metal poslouchala, se u mě začaly objevovat deprese a úzkosti, které přerostly až do sociální fóbie a nechtělo se mi žít. Nemohla jsem dál chodit normálně do školy, doktorka mi doporučila individuální studijní plán. Nezvládala jsem být mezi lidmi. Současně s tím jsem ještě začala mít problémy s jídlem a propukla u mě anorexie.

Postupně jsem metal přestala poslouchat, přestal se mi náhle líbit. Spolu s tím se zlepšoval i můj psychický i fyzický stav, ale cesta k úplnému zdravení byla ještě daleká. Stále jsem se pohybovala na hranici deprese a stále jsem měla touhu zemřít. Mívala jsem dlouhá období, kdy jsem měla temné noční můry, ve kterých se objevovali démoni a já se pak bála i usnout.

Takhle to trvalo deset let. Dlouhých deset let. Během desátého roku jsem znovu uvěřila v Boha a začala jsem se modlit. Šla jsem po letech opět ke zpovědi. Na to, že jsem se kdysi zajímala o tak temnou hudbu, jsem úplně zapomněla, takže jsem to ani nevyznala. Deprese potom téměř odezněly, ale stále mě trápily ty strašné, děsivé noční můry. A pak jsem si během duchovního rozhovoru s knězem na to moje životní období vzpomněla, odevzdala jsem ho Ježíši a dlouze jsme se za to modlili.

Pamatuji si, jak jsem se cestou domů cítila, jako by mi spadl kámen ze srdce. Opravdu jsem fyzicky cítila, jako by mě opustila nějaká obrovská zátěž. Noční můry, strach, úzkosti a deprese zmizely a můj život se radikálně zlepšil. Budou tomu už dva roky.
Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl mít metal takový vliv na můj život, že by mohl být vstupní bránou pro zlo, ale byl jím. Nikdy bych nevěřila, že by mi ta hudba mohla škodit, ale škodila a to hodně. Ta hudba je zlá.

Vyhradím si okamžiky, kdy se mohu nadechnout...Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou.

Pro mě první cestu ke svobodě představuje to, že si vyhradím svaté okamžiky, kdy se mohu nadechnout a užívat svobody. Svaté je to, co je ze světa vyňato a nad čím svět nemá žádnou moc. Svatý čas náleží mně. Tehdy nemusím naplňovat žádná očekávání. Tehdy prostě jen jsem. A tehdy se také setkávám s tím svatým a hojivým v sobě.

Druhý krok spočívá v tom, že v sobě odkryji svatý prostor, v němž jsem neporušený a celistvý, osvobozený od moci lidí a jejich nároků. Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou. Pokud v sobě cítím tento svatý prostor vnitřního ticha i ve víru pracovního nasazení, pak nade mnou práce nemá žádnou moc.

Když se do práce pustím, přesto z ní zůstává část mně samého vyňata. V této části jsem svobodný. V ní se nadechuji uprostřed hektického světa práce. A v ní také cítím svou touhu po svobodě, po životě oproštěném od účelu. Svobodu lze tedy nalézt již v touze po ní. Tuto touhu mi nemůže nikdo vzít. A s touto touhou mi nikdo nemůže vzít ani tuto vnitřní svobodu.

převzato z knihy Rok kdy zemřel můj otec, A. Grün, KNA, 2014

Každý z nás potřebuje někoho, kdo by ho vyslechl, komu by se mohl vypovídat. Někoho, kdo by mu pomohl ujasnit si to podstatné ve svém životě.
Nahlédneme-li do příruček,  které radí rodinám, co dělat, aby to v rodině klapalo, nacházíme obvykle hned v první kapitole rady týkající se "sociální komunikace".
 
Slovo komunikace je v češtině zdomácnělé. Znamená nejen silnice, ale i cestu od člověka k člověku. Přesně – „spojování“. Jdeme-li hlouběji a hledáme-li, co toto slovo znamenalo v latině, odkud pochází, zjišťujeme, že tam znamenalo „communem rederre – učiniti něco známým více lidem“. Česky: „dát k dobru druhým lidem informaci, kterou jsem se dozvěděl“. A nejen to. Znamenalo to i „multum dare“ – dáti toho mnoho, ne tedy pouze „jen tak něco“. O to v komunikaci jde.
 
A proč "sociální komunikace"? Protože se děje mezi lidmi – na rozdíl od té komunikace, která probíhá např. v počítači. A vyšší formou komunikace je pak sociální interakce – nejen mluvení a usmívání, ale to, jak se chováme, jak řešíme své problémy, jak jednáme – zvláště v těžkých situacích. To, o čem mluví naše činy.
 
Sociální komunikace je důležitá. Vztahy, které existují mezi členy rodiny, jsou do značné míry formovány tím, jak spolu v rodině komunikujeme (co a jak si sdělujeme).
 
Dialog patří mezi to nejvzácnější, s čím se v sociální komunikaci můžeme setkat. Je to bytostný rozhovor, kdy si dva lidé ujasňují to podstatné ze své jak osobní, tak i vztahové existence – komu a čemu důvěřovat a čemu tak moc věřit, na co je a na co není možno se spolehnout, co je správné a co ne, jak se rozhodnout nejen na malých, ale i velkých křižovatkách životní cesty aj. Přitom ani jeden z účastníků není majitelem pravdy. Všichni ji hledají ve velké nejistotě vzájemnou pomocí.
 
Jestli něco v životě bytostně potřebujeme, potom je to člověk, s nímž bychom mohli (občas) vést dialog.

převzato z knihy Jaro Křivohlavý, O šťastné rodině, KNA 2014

22.2. a 25.2.   
Uvedení do křesťanské modlitby s výkladem obtížných částí modlitby Otče náš
(P. Vojtěch Kodet, O.Carm.)

1.3. a  4.3.    
Modlitba díků a chvály

8.3. a 11.3.    
Přímluvná modlitba

15.3. a 18.3.     
Modlit se Boží slovo

22.3. a 25.3.   
Modlitba klanění

29.3. a 1.4.
Modlitba za zemřelé

Jednou jsem v odlehčeném rozhovoru dostal otázku, jaké přikázání bych doplnil do Desatera.
Zformuloval jsem tedy jedenácté přikázání: „Nemontuj se do života jiných!“ Znamená to: Všímej si sebe, svých chyb, slabostí a nedokonalostí a ostatní nech na pokoji. Hodně lidí, i věřících, má totiž „charisma vrtat do bližních“, zajímat se o jejich záležitosti, poučovat, napomínat. Vůbec však nezaměřují svou pozornost na sebe a nevidí svoje nedostatky.
 
Na svou obhajobu používají ten nejušlechtilejší důvod: lásku k bližnímu, kterému je třeba pomoci. Pomocí často rozumí to, že o svých dohadech a závěrech informují širokou veřejnost, jen ne toho, koho se věc přímo týká. Kudy chodí, tudy trousí svoje zaručené informace a závěry.
 
Někteří se zase příliš angažují a za každou cenu radí a rozdávají rozumy. Morální teologie přitom zná přesné podmínky bratrského napomínání. Za prvé, napomínat má ten, kdo je dotyčnému nejbližší v řádu lásky, tedy manžel či manželka, rodiče, sourozenci, příbuzní, představení. Za druhé, bližní musí službu napomenutí opravdu potřebovat, protože není schopen pomoci si sám. Za třetí, není nikdo, kdo by to udělal lépe než já. Přílišná iniciativa tedy není na místě. Kéž bychom byli lidmi jedenáctého přikázání a uměli se starat více o trám ve vlastním oku než o třísky v očích bližních.

Převzato z připravované knížky: Jedenácté přikázání, Ivan Šulík, KNA, 2015

Pane Ježíši,
v tichu tohoto začínajícího dne přicházím k Tobě
a s pokorou a důvěrou Tě prosím o Tvůj pokoj,
o Tvoji moudrost a Tvoji sílu.

Dej, abych se dnes dívala na svět očima plnýma lásky.
Dovol mi, abych pochopila, že všechna sláva církve,
pochází z Tvého kříže jako ze svého zdroje.
Dej, abych své bližní přijímala jako lidi,
které Ty chceš milovat mým prostřednictvím.
Daruj mi pohotovost, abych s odevzdaností sloužila člověku
a rozvíjela všechno dobré, co jsi do něho vložil.
Má slova ať vyzařují mírnost
a svým jednáním ať rozdávám pokoj.
Ať je můj duch zaujat jen jedinou myšlenkou,
a to rozsévat požehnání.

Zavři mé uši před každým zlým slovem a zlomyslnou kritikou.
Ať můj jazyk slouží k tomu, aby vyzdvihoval dobrotu.
Především mi ale Pane pomoz,
abych byla tak plná radosti a dobrotivosti,
aby všichni, s nimiž se setkám, pocítili Tvou přítomnost
a Tvou lásku.

Oděj mě leskem své dobroty a krásy,
abych v průběhu dnešního dne lidem zjevovala Tebe.

převzato z www.karmel.cz