Náš Bůh je jiný, než se domníváme. Slyšeli jsme o Bohu vyžadujícím usmíření, o Bohu spravedlivém očekávajícím zadostiučinění za urážky. Náš Bůh ale není jen spravedlivý, je  navíc Láskou.

Není třeba si ho usmiřovat, vždyť on sám je naším smířením, je odpuštění samo. Nikdy od nás neodvrátil svůj pohled, to my jsme se odvrátili od něho. On na nás nejen celou dobu čekal,  ale běžel nám naproti s tak přesvědčivým důkazem své lásky, že před ním nelze zavírat oči.

Nejsme to my, kdo má usmiřovat jeho hněv – vždyť on se na nás nehněvá. Láska … se nerozčiluje (1 Kor 13,5). Je to naopak on,  kdo se snaží upokojovat náš hněv. Ještě se mu to však nepodařilo, neboť člověk pořád cítí vůči němu zlobu. Hledělo už lidstvo v nějakém dějinném období na Boha tak nepřátelsky jako za našich dnů? Tak jako nikdy dříve je obviňován: „Co je to za Boha, připustí-li tolik zla?“

Velká část lidské revolty proti Bohu je vlastně namířena proti jeho karikatuře – proti Bohu  soudci čekajícím na první příležitost, jak člověka potrestat. Takového se lze samozřejmě jen bát anebo jím pohrdat.

Těžko se ale lze vzpírat lásce k tomu, jenž visí bezbranný s rozpřaženými pažemi na kříži, touží obejmout celý svět a usmířit všechny lidi se sebou i mezi sebou navzájem.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004