Přehánění a neporozumění se vkradou do každého jednání, tedy i do postu. To by nám však nemělo zabraňovat v rozumném a smysluplném postu.
Měli bychom se chopit církevní tradice a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Nejprve bychom se měli soustředit na pravidelný čtyřicetidenní půst. Neměli bychom jej rozmělňovat tím, že ve zmíněnou dobu pouze sbíráme peníze na dobré účely nebo se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. Ovšemže k tomu náleží duchovní obrácení, avšak obrácení právě nejen hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. Stará církev se v této době zcela zříkala masa a vína. To by dnes prospělo i nám. Delší bezmasé údobí by naše tělo zbavilo mnoha škodlivin. A právě jaro je vhodná doba k odbourání tukových zásob. Sotva bychom asi vydrželi jíst během těchto čtyřiceti dnů poprvé až po patnácté hodině. Ale alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Komu je to příliš, ať se spokojí s prostou snídaní nebo trochou ovoce. Každý získá jiné zkušenosti. Někdo snadno vystačí s čajem a ovocnou šťávou, jiný musí ráno sníst něco na posilněnou, jinak ho rozbolí hlava. Každý si musí vyzkoušet, co mu dělá dobře. Jen se nesmí hned dát vést předsudkem, že kdo musí pracovat, musí i pořádně jíst. Dá se dobře pracovat a mnoho vykonat, i když se jeden nebo dva dny postíme.
Dalšího oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství. Protože postit se sám po celý týden ve svém obvyklém prostředí je velmi těžké. Společný půst by měl být jako v prvotní církvi spojen s dobou společné modlitby. Každý den by se společenství mohlo sejít ve stanovenou dobu k modlitbě. Tak ztratí půst charakter výkonu, který si člověk sám na sobě musí vybojovat. Půst se přiřazuje k modlitbě a otvírá komunitu pro Boha. Komu je týdenní půst příliš, měl by se postit o třech svatých dnech - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Tyto dny jsou tak naplněny liturgií, že při nich není zatěžko se postit. Půst by pak prohloubil slavení liturgie a pomohl nám zcela se ponořit do tajemství našeho vykoupení v Kristově kříži a vzkříšení.
Vedle tradiční postní doby před Velikonocemi bylo smysluplné postit se opět v rámci přípravy na jiné důležité svátky - před Svatodušními svátky, před Vánocemi, před kněžským svěcením a podobnými slavnostmi. Především by však byl společný půst dobrou přípravou na význačné slavnosti místní církve. Půst by otevřel věřící Duchu Božímu více, než záplava potištěného papíru. Křesťany by půst spojil těsněji, než rozšiřování propagačních letáčků na stejné téma. Jako se stoupenci mírového hnutí cítí být sjednoceni společným postem za mír, obdobně by se mohl půst stát - pokud jde o velké záležitosti doby - znamením víry, že máme pro náš svět stále ještě naději právě jakožto křesťané a věříme v Boží řešení pro svět a v jeho přísliby vztahující se na všechny lidi. Společným postem by křesťané mohli překlenout mnohé příkopy - mezi vyznáními, mezi znesvářenými politickými stranami. V postu by církev nevystupovala jako učitelka se zdviženým prstem, která už všechno ví, ale jako putující by byla solidární se všemi lidmi dobré vůle a spolu s nimi by hledala to, co je pro nás dobré a co od nás chce Bůh. Postem vyzná společenství vlastní bezmoc při řešení (svých) problémů. Půst nás osvobodí od všech tlaků, jimž nevědomky podléháme, i od všech slupek, kterými zahalujeme své vlastní jádro, od veškerých sutin, pod nimiž už téměř nemůžeme volně dýchat.
Půst také zintenzivňuje modlitbu. Především prosebnou. Moje modlitba pak zaujímá celou mou existenci. Úpím k Bohu tělem i duší, svým postem, a vyznávám, že tu sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.
Rozhodne-li se člověk k postu, bude brzy stát před několika obtížemi - naráží na vlastní hranice. Nesvedeme, co jsme si předsevzali a jsme zklamáni... Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím přestoupit. Je to mnohem spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. Musím při něm otestovat sám sebe a musím umět ubírat i přidávat...
K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali.
Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž - půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...
Dalším problémem, který doprovází půst, jsou (zlé) myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost... Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru to, co ve mně skutečně je. Musím se s tím smířit a tyto své myšlenky zkoumat... Půst je dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.

převzato a upraveno z knihy Anselm Grün, Půst, KNA, 2000

Možnost objednání knihy

„ S chozením do kostela je to dnes ještě o něco těžší než s chozením do školy. Nepříjemné povinnosti totiž člověk lépe snáší, když ví, že to tak mají všichni. Všechny děti musí chodit do školy, všichni musíme platit daně a donedávna museli všichni mládenci na vojnu. Jenže do kostela se chodit zřejmě nemusí a většina lidí okolo nás tam prostě nechodí. Takže proč zrovna já?“ (z úvodu autora)
Prof. Jan Sokol se pokouší najít obyčejnou lidskou odpověď na jednoduchou, ale pro mnohé palčivou otázku. Ve středu jeho pozornosti je eucharistická bohoslužba a její mnohé významy v životě křesťana.
S důkladností sobě vlastní nás uvádí do širších souvislostí tématu, a přitom se snaží hovořit jazykem přístupným pro nejširší čtenářskou obec. Knížka je určena těm, kdo do kostela chodí dobrovolně a rádi, i těm, kdo přirozenou motivaci nemají a potřebují najít hlubší smysl svého počínání. Knihu vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2013.

Možnost objednání knihy

Almužna může znamenat pár drobtů, které spadnou ze stolu sytých a se životem spokojených. Ale může také znamenat sdílení života s těmi, kteří potřebují naši pomoc. Obdarování chudého člověka věcmi nebo penězi by mělo symbolizovat skutečnost, že mu dáváme své srdce. Almužna nemůže být to, co nám zbude. Ale především to, co chudí potřebují k životu. Hladovým dáváme chléb, nahým oděv, nemocným posilu a útěchu, opuštěným čas a zájem, zoufalým naději a smutným radost. Až příliš často se nám v souvislosti s almužnou vybavuje pár drobných vtištěných do dlaně ubožáka žebrajícího na ulici nebo u kostelních vrat.

z knihy Na minutu s Józefem Augustynem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství

převzato z www.vira.cz

V neděli 10. března ve 20.30 hodin odvysílá televize Noe exkluzivní dokument o konkláve, který velmi rychle vyrobila jedna španělská katolická producentská společnost a ostravské studio Telepace připravilo pro diváky Tv Noe jeho českou mutaci.

Film přesahuje různé spekulativní teorie moderních sdělovacích prostředků o tom, kdo v příštích letech povede římskokatolickou církev. Naopak, prostřednictvím svědectví několika kardinálů a odborníků na církevní právo a historii představuje pozadí papežské volby v zají-
mavých souvislostech, jakož i dějinný pohled na fenomén konkláve. Jedinečné archivní záběry ze všech papežských voleb 20. století, které seznamují se zákulisím hlasování a přibližují složité a tajemné rituály, dodávají celému filmu ještě větší hodnotu a slibují nevšední divácký zážitek.

převzato a upraveno z www.tvnoe.cz

Originální trailer k filmu

Datum   Téma

03.03.    ‚Mysleli, že to je přízrak' – pravdivé a falešné obrazy Boha
06.03.    

10.03.    ‚Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého' – kam patřím?
13.03.    

17.03.    ‚Neboj se' - Bůh přichází po celé dějiny do lidských dějin
20.03.    

24.03.    ‚Pozdvihl oči k nebi a vzdal díky' – obrácení k Bohu, chvála a děkování…
27.03.    

07.04.    ‚Sestoupil do pekel' – Bůh otevírá brány vězení
10.04.    

14.04.    ‚Blahoslavení jste…' - povolání za učedníka, růst v duchovním životě
17.04.    

21.04.    ‚Milujte se navzájem' - pravdivé a falešné obrazy církve
24.04.    

28.04.    ‚Odpusť mu sedmdesát sedmkrát' – odpuštění a smíření v životě člověka
01.05.    

05.05.    ‚Přijměte Ducha svatého' – obdarování Duchem ke službě ve společenství
08.05.    

12.05.    ‚Jděte ke všem' – vyslání hlásat evangelium
15.05.   

Modlitba je duchovní oběť, která zcela zatlačila do pozadí to, co se obětovalo dříve. Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku jehňat, a krev býků a kozlů už nechci. Kdopak to žádal z vašich rukou?
Co skutečně Bůh žádal, o tom svědčí evangelium. Nastává hodina, kdy opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a
v pravdě. Bůh je totiž duch, a proto také hledá takové ctitele. My jsme jeho skuteční ctitelé a opravdoví kněží, když se v duchu modlíme a v duchu modlitbu obětujeme. A to je oběť, která Bohu náleží a je mu příjemná, kterou žádal a o kte-
ré mluvil.
Takovou modlitbu máme přinášet na Boží oltář spolu s hymny a žalmy, která vychází z upří-
mného srdce, je živena vírou, podpořena opravdovostí, skutečně bezúhonná a čistá, korunovaná láskou a doprovázená dobrými skutky. Ta pak dosáhne u Boha všeho.
Co by odepřel Bůh modlitbě, která vychází z ducha a pravdy, když ji sám vyžaduje? Čteme a slyšíme a jsme přesvědčováni o tom, jaké jsou důkazy její působivosti. Dřívější modlitba chránila před ohněm, dravými šelmami a hladem, neměla však ducha Kristova.
O co více tedy zmůže modlitba křesťanská. Nepřivádí doprostřed plamenů anděla s chladi-
vou rosou, nezachraňuje před lvími tlamami ani nepřenáší jídlo ženců těm, kdo hladoví. Nikterak nezbavuje v utrpení pocitu bolesti, ale trpícím, sužovaným a ztrápeným dává sílu vydržet a rozmnožuje milost, takže věřící poznává, co od Boha dostává, když ví, že trpí pro jméno Boží.
Kdysi modlitba působila rány, zaháněla vojska nepřátel, zadržovala blahodárný déšť. Nyní však modlitba spravedlivého odvrací všechen Boží hněv, zastává se nepřátel, prosí za pronásledovatele. Proč by bylo divné, že dovede vymoci z nebe proudy vod, když uměla vyprosit i oheň? Modlitba je to jediné, co Boha přemáhá; ale Kristus nechtěl, aby působila zlo, všechna její síla má působit dobro.
A tak modlitba především zachraňuje duše zemřelých před smrtí věčnou, posiluje slabé, uzdravuje nemocné, posedlé vysvobozuje z moci zlého ducha, otvírá závory vězení, nevinným rozvazuje pouta. Dále pak zahlazuje viny, odhání pokušení, zastavuje pronásledování, ustrašeným dodává odvahy, velkodušné naplňuje štěstím, ty, kdo jsou na cestách, přivádí  k cíli, utišuje vlnobití, ochromuje zločince, podporuje chudé, usměrňuje bohaté, pozvedá padlé, zachycuje padající, drží stojící.
Modlí se všichni andělé, všechno stvoření; dobytčata a šelmy při vstávání klekají, a když vycházejí ze stájí a doupat, nelení vzhlédnout k nebesům a po svém rozeznít svůj hlas. I ptá-
ci, když vzlétají, rozepnou křídla do tvaru kříže, vznesou se k nebi a zpívají svou ptačí modlitbu.
Co tedy dále říkat o modlitbě. I sám Pán se modlil. Jemu buď čest a sláva na věky věků.

Z traktátu „O modlitbě“ od kněze Tertuliána (Cap. 28-29: CCL 1,273-274)

2. Již od samého začátku své služby jsem jako nástupce svatého Petra mluvil o nutnosti znovu objevit cestu víry a s novou intenzitou ukazovat radost a nadšení ze setkání s Kristem. V homilii během mše svaté při zahájení svého pontifikátu jsem řekl: „Celá církev a pastýři v ní se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti.“ Často se stává, že křesťané mají větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán. V minulosti bylo patrné jednotící tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz k obsahu víry a jí inspirovaných ctností. Dnes se však zdá, že ve značné části společnosti už tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla množství lidí.
3. Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5, 13–16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali živou vodu vyvěrající z jeho pramene (srov. Jan 4, 14). Musíme znovu objevit chuť nechat se krmit Božím slovem, věrně předávaným v církvi, a chlebem života, nabídnutým jako pokrm jeho učedníkům (srov. Jan 6, 51). Ježíšovo učení skutečně zaznívá i dnes se stejnou intenzitou: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu“ (Jan 6, 27). Otázku, kterou tehdy Ježíšovi kladli jeho posluchači, vznášíme i dnes: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6, 28). A známe také Ježíšovu odpověď: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6, 29). Víra v Ježíše Krista je tedy definitivní cestou k dosažení spásy.