8. prosince 1965, v den ukončení II. vatikánského koncilu, Enzo Bianchi odchází bydlet do jednoho stavení bez vody a elektřiny na venkov u piemotského Magnaga. První tři roky žije osamotě. Společnost mu dělá evangelium a spisy církevních otců. Pak přichází první bratři a první sestry.

Dnes má mnišská komunita v Bose další čtyři fraternity (Ostuni, Assisi, Cellole a Civitella) a čítá téměř stovku mnichů a mnišek šesti národností, pocházející z různých křesťanských církví. Je důležitým centrem ekumenismu, což uznal minulý rok i papež František, když vybral Enza Bianchiho za poradce Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Novinářka Vittoria Prisciandaro s ním vedla u příležitosti týdne dialogu následující rozhovor.

„Ekumenismus“, vysvětluje převor z Bose, „je důležitý, protože ho chtěl Ježíš Kristus, když žádal své učedníky, aby byli jedno. Nechal věrohodnost Evangelia a křesťanského poselství závislou na schopnosti křesťanů nebýt rozděleni mezi sebou a praktikovat lásku.

Poslední Ježíšova modlitba k Otci před smrtí (Jan 17,11) není nějakou módou nebo znamením času, jak někdo říká, ale náleží k podstatě Evangelia. Nemůžeme být křesťany, aniž bychom byli ekumeničtí. A to platí zvláště pro katolíka, který je povolán k univerzalitě.


Co znamená 'praktikovat ekumenismus' ?

Především uznat, že pokud je někdo pokřtěn a odvolává se na Ježíše Krista, je součástí těla Kristova, což je v dějinách Církev. Do tohoto těla se vstupuje skrze křest. Nevím, kolik lidí si je toho vědomo, obávám se, že si většina myslí, že tělo Kristovo je pouze katolická církev. Jenže Kristovo tělo shromažďuje všechny ty, kteří přijali křest. A Církev v 'Krédu' vyznává jediný křest. Vědomí skutečnosti, že křest nás činí součástí Kristova těla, činí nás svými údy, ukazuje v jiném světle vztah k jiným křesťanům: než abychom je viděli jako oddělené bratry, odloučené nebo ty, kdo plně nesdílí vyznání víry, považujeme je za údy těla Kristova jako sebe.

Vámi založená komunita vznikla před 50 lety, v období koncilu. Jak II. vatikánský koncil změnil ekumenické ovzduší?

Stačí, když řeknu, že před 60 lety farář v mé vesnice chtěl, abychom házeli kameny na protestanty, kteří přicházeli prodávat Bibli. Nyní už se to neděje, cesta koncilu znamenala pro katolickou církev radikální a celkovou změnu. Dříve jsme se společně s ostatními křesťany ani nemohli modlit. Nezapomenu, že jsem měl v 18 letech přímo problémy, protože jsem se zúčastnil bohoslužby valdenské církve. Farář proti mně veřejně velmi silně vystupoval. Dnes jsou všechny komunity vyzývány ke společné modlitbě a činí tak, takže změna se stala.


Co ještě zbývá udělat?

Zajisté, k viditelné jednotě je cesta ještě dlouhá a pokud jsem v některém okamžiku doufal – zvláště v 70. letech – že s určitou pravděpodobností bych mohl vidět konvergenci, jednotu během svého života, dnes tu máme problémy daleko hlubší. Samotná ekumenická cesta se stala méně schůdnou a složitější. Uvědomujeme si, že není snadné dosáhnout jednoty, přemýšlet o ní krátkodobě, ani jako křesťané velkých tradičních historických církví. Nemluvě o jednotě s těmi, a je jich velký počet, kteří náleží k evangelikálnímu, letničně-charismatickému světu.


Na základní úrovni farností, jaký druh zkušenosti můžeme udělat a jak můžeme růst v této cestě?

Vzhledem k tomu, že v Itálii katolíci početně obrovsky převyšují pravoslavné a reformované a není možné uskutečňovat sobě rovné výměny, bylo by důležité, aby při některých příležitostech zaznělo v našich farnostech slovo některého pastora, pravoslavného kněze, abychom se účastnili některých jejich slavností a zvláště měli odvahu číst díla, týkající se víry a spirituality pravoslavného a evangelického světa. To by nám dalo širší rozhled.


Poradíte, co číst?

Některý text od Paola Ricca, který je brilantní ve všech svých knihách a je z valdenské církve. Z pravoslavných církví by stačilo vzpomenout knihy ekumenického patriarchy Bartoloměje I.. Kladu si otázku, zda v rodinách, ve farnostech, lidé mají přístup k těmto textům. Tak jako se čte mnoho svazků knih, které napsali katoličtí autoři a tím je možné přiblížit se životu mnoha věřících, mohla by se doporučit díla nekatolických autorů, která by mohla být velkou pomocí k prožívání víry uprostřed lidí dnešní doby.

Zanedlouho se budou konat dvě důležité události pro křesťanské církve. V roce 2016 by se měl uskutečnit Synod všech pravoslavných církví. V roce 2017 pak protestanté oslaví 500 let od Lutherovy reformace. Co tato dvě setkání znamenají pro katolickou církev?

Pro pravoslavné má synod zásadní důležitost, protože už neměli žádný generální synod po prvních sedmi ekumenických koncilech, které slavili s římskou církví. Pravoslavní jsou plným právem sesterské církve. Jednota mezi nimi usnadní cestu k viditelné jednotě v rozmanitosti. Problémem s katolíky je pouze univerzální služba římského biskupa. Oni přijímají to, co se odehrálo v prvním tisíciletí. Na to musíme poukazovat a pouze žádat, aby papež, služebník jednoty na univerzální úrovni, mohl vykonávat svou službu pokaždé, když to tyto církve budou potřebovat. Pro nás je synod příležitostí k tomu, abychom tyto církve lépe poznali a pomohli jim.

A jubileum protestantů?

Reformace je velmi důležitá: znamenala rozdělení a rozštěpení západní církve. Je to rána, kterou Luther na začátku nechtěl a to je důležité připomenout. V určitém momentě se dostal do situace, kdy ušlá cesta již nebyla cestou konvergence a jednoty a rýsovalo se schizma, které znamenalo obrovské ochuzení jak pro katolickou církev, tak pro církve reformační, které nastoupily zcela vlastní cestu bez symfonie katolicity ve smyslu 'Kréda'. Toto setkání by pro nás mohlo být připomínkou toho, že evangelium stále volá: reforma církve, „semper reformanda“. Termín reforma, který papež František nemá strach používat.

 
Jak žije ekumenický rozměr papež František?

František způsobil velmi silnou změnu zejména v pravoslavném světě. Obdrželi znamení uznání jejich kvality církví, jaké očekávali. Je tu jedna věta patriarchy Bartoloměje, kterou média nezdůraznila: „Teď už pravoslavní nemají z Říma strach“. Slova, která František řekl na začátku své služby, „římský biskup“, jsou důležitá pro pravoslavné, kteří jsou ochotni uznat primát římské církve na pozadí toho, co jsme prožili v prvním tisíciletí. A pak je tu novinka: František vybízí k ekumenismu nejen s tradičními církvemi, ale také s novými evangelikálně-charismaticko-letničními církvemi právě proto – jak řekl na setkáních, která absolvoval – že je přesvědčen, že křest je rozhodující pro náležení k tělu Kristovu. Jsou tedy našimi bratry. Tento pohled je nový pro celou katolickou církev. Zahájil ho on, pokorným stylem, který je velmi důležitý pro cestu ekumenismu.

převzato z umlaufoviny.com