Pátek 27. 6. večer, Praha
Milý deníčku, tak nevím, nepřeskočilo mi? Není to trochu moc velká troufalost, chtít se vydat na kole do Zlatých Hor, do Jeseníků, které mi momentálně připadají asi tak stejně daleko jako Appalačské pohoří? Utěšuje mě, že nejsem sama, kdo váhal, a že když bude nejhůř, po dvou třech dnech to vzdám a budu se vozit tranzitem. Totiž pokud se nám vůbec podaří odjet – věci, které se kupí všude po pokoji, by vydaly na samostatné doprovodné vozidlo.

Sobota 28. 6. večer, Český Brod
Milý deníčku! Tak máme za sebou první den. Až na to, že jsme ráno asi dvě hodiny zaklínali a svěcenou vodou vykrápěli nedobytný tranzit, aby se otevřel, šlo všechno celkem hladce. Průjezd Prahou byl překvapivě zelený, kostel v Dolních Počernicích starý a krásný, setkání s Kamilou, Pavlem a jejich Marianem moc milé. Přes Klánovický les do Úval, tam se statečně připojily holky Lormanovy a Vavřínovy a zdolaly náročnou trasu přes výmoly a bodláčí. Jinak spousta třešní a nakonec fara v Českém Brodě. Trochu chybí sprcha, ale celkově je farní centrum pěkné a nové. Hygienu vyřeší hadice na zahradě a výlevka v pokoji. Večerní modlitba a spát.

Neděle 29. 6. večer, Přelouč
Milý deníčku, to byl den! Ráno tělo drobet rozlámané, netrénované svaly odmítaly pochopit, že po nich budu chtít nějakých těch 50 kilometrů denně. Po mši, snídani a balení odjezd směr Přelouč. Až do Kolína to šlo, polabská nížina, trochu monotónní, ale převažovala euforie z toho, že nemusím dělat nic než šlapat do pedálů. V Kolíně začalo pršet. Napřed drobně, pak víc. Naše dvě skupiny (zdatná jednička a umírněná dvojka) se změnily na tři – dvojka se rozdělila na 2A a 2B. Dvojka béčko vytrvale pokračovala polní cestou necestou podél Labe, původně avizovanou jako cyklostezka. Prší, prší, jen se leje... Do Přelouče zbývá nějakých 25 kilometrů – to nezvládnu. Přes rozbahněné pole kloužeme ke státní silnici a povoláváme Honzu a doprovodné vozidlo. Jarda v mezičase pojídá oranžové květy denivek a tvrdí, že to nejsou lilie. Přijíždí tranzit, několik slabších povah nasedá do tranzitu s úlevou a kluci jen z donucení – berou to jako potupu. Silnější jedinci zdolávají i závěrečnou etapu na kole. V Přelouči nás vítá suchá fara a hodný pan farář, který se kromě svých kostelních oveček stará ještě o stádečko opravdických a jeden beránek za ním chodí jako pes – na láhev s dudlíkem. Rozvěšujeme mokré věci úplně všude, lijeme do sebe horký čaj s citronem a blahořečíme Helence a Štěpánovi, kteří vaří večeři. Nakonec omdlíváme na matrace.

Pondělí 30. 6. večer, Vrbatův Kostelec
Milý deníčku! Jsme na nádherném místě na Vysočině, krajina se začíná vlnit. Více či méně usušené věci na nás přes den doschly a liják se naštěstí neopakoval. Sprchlo jen krátce odpoledne, když jsme opouštěli zříceninu hradu Žumberka. Potkali jsme se tam s jedničkou, vyfotili kdeco a kluci prozkoumali sklepení. Cestou jsme se znova najedli třešní... snad se to v nás moc nepopere s buřtgulášem!

Úterý 1. 7. večer, Ústí nad Orlicí
Milý deníčku, trochu se to popralo, ale při víc než třicetičlenné skupině jsou dva blinkající v podstatě úspěch. Jen kdyby to oba nebyli Freiové. No nic.
Po obvyklém ranním pořádku – mše, losování Božího slova, snídaně, balení, úklid – se nám dostalo varování, že dnešek bude mírnou předzvěstí dní příštích, pokud jde o kopečky. Ale šlo to – stoupáky byly jen asi dva. Stálo to za to: poutní místo Chlumek u Luže, o kterém jsem předtím nikdy neslyšela, je skutečný klenot. Na vyvýšeném pahorku se vypíná čistě barokní kostel s kopií obrazu Panny Marie Pasovské. Poutníci sem přicházejí už od konce 17. století.
Přes Vysoké Mýto a Choceň do Ústí nad Orlicí. Poslední kilometry – nádherná cyklostezka podél Orlice. Trochu mi to kazilo stávkující koleno, ale věrní Petr s Alenkou mě doprovodili až do cíle. Obrovské děkanství, balkony ověšené muškáty a velkoplošná obrazovka. Všichni chlapi, malí i velcí, se před ni naštosovali a svorně sledovali zápas Argentina – Švýcarsko. Argentina vyhrála 1:0, hurá! Vzápětí se všichni vyřítili ven a kopali do míče jako o život.
Sprchy jsou tu dvě, jedna „všeobecná“ a jedna přímo v bytě pana kaplana. Moc tam nenakachnit!Milosrdnou většinou je mi pro dnešní noc určena jediná zdejší postel. Mažu si koleno Aulinem od Lucky. To jsem zvědavá, jestli zítra pojedu.

Středa 2. 7. večer, Králíky
Milý deníčku, pomohlo to, koleno dneska nezlobilo! Honzovi už je skoro dobře. A jsme na dalším úžasném místě – na Hoře Matky Boží v Králíkách.
Jeli jsme napřed pokračováním té cyklostezky podél Orlice – nádhera. Pak přes Letohrad (skvělá cukrárna a neuvěřitelně dobré a levné zákusky) a Jablonné nad Orlicí (Míša neomylně našla restauraci, kde vaří nejlíp). Připadá mi, že den ode dne víc vyhlížíme nejen cíl každé etapy, ale i všechny hospody a cukrárny. S narůstající únavou stoupá (s)potřeba kalorií. A piva. (Zeptejte se Standy.) Za Mladkovem už jsme kousíček od hranice s Polskem. Táhlé mírné stoupání, a před námi se v dálce tyčí Hora Matky Boží. Na ní kostel, který z dálky vypadá bílý, ve skutečnosti je žlutý.
Do Králík jsme dojeli všichni. Tam jsme zavolali Honzovi a několik se nás nahoru nechalo vyvézt. Chrabrá většina zdolává kopec kolmo (= na kole).
Krásný velký poutní areál, dlouhé studené chodby s dvoulůžkovými pokoji. Ouha – prý teče jen studená sprcha. To ne!! Věra naštěstí zjistila, že dole v přízemí teče teplá. Záchrana!
Po večeři a modlitbě usínáme v postelích, muži, na které nevyšel pokoj, na karimatkách v sále.

Čtvrtek 3. 7. večer, Vápenná
Milý deníčku, ráno byl tak nádherný výhled po okolí, že člověk na chvíli zapomněl na bolavý zadek. Orlické hory, Králický Sněžník, Jeseníky, v dálce Praděd! Bylo mi líto odtud odjet. Po několika kilometrech jsme se ocitli v Olomouckém kraji. Opravdu jsme dorazili na Moravu, z Prahy! Nevěřím.
Dneska už to bylo fest stoupání (naštěstí i klesání). Kdyby mě netáhla skupina, neujela bych to ani omylem. Nohy i záda protestují proti nešetrnému zacházení. Počasí akorát, ne vedro, bez deště. Dnešní hlavní dvě barvy: modrá (nebe) a bílá: mraky, větrné elektrárny, kostel a zámek v Branné. Tu jsme vyhlásili ideálním místem na dovolenou – je tam mimo jiné fantastická cukrárna s trubičkami!
Ostružná, Ramzovské sedlo a konečně sešup do Vápenné... a tam fara vpravdě spartánská. Na podlaze jen prkna, dvojplotýnkový vařič a sprcha se studenou vodou. Naštěstí máme Juru: na pivku dohodl s někým místním, že se přijdeme vysprchovat na obecní úřad. To by člověk nevymyslel! Patnáct špinavých poutníků přešlapovalo před obecním úřadem a čekalo, až nám „šéf“ odemkne. Sprcha neměla chybu!!
Zítra nás čeká poslední etapa.

Pátek 4. 7. večer, Panna Maria Pomocná – Zlaté Hory
Milý deníčku, možná se mi to jen zdá. Jsme v lesích nad Zlatými Horami, na Maria Hilf! Poutní místo, na které člověk jen tak nezapomene, místo, kde Boží moc a přímluva Panny Marie uzdravuje. Nejdřív tu bylo, pak chátralo a bylo postupně devastováno, nakonec ho komunisti zničili úplně – ale po roce 1989 vstalo z mrtvých a dnes sem znova přichází spousta poutníků. Ze Zlatých Hor jsme se čtyři nechaly dovézt nahoru, po dnešních stoupáních už nám nezbyly síly. Nahoře jsme se vydaly hledat křížovou cestu, a když jsme ji našly, šly a modlily jsme se ji obráceně, od posledního zastavení asi do poloviny, a odtamtud jsme se zase vrátily. Jednička i dvojka už byly nahoře a Helča se Štěpánem nám k večeři přivezli ze Zlatých Hor řízky – geniální nápad! Po večeři jsme se dozvěděli o změně plánu – ve čtvrt na deset byla večerní mše ze zítřejšího svátku Cyrila a Metoděje. Obnovený kostel je netypicky řešený, krásný. Z protilehlých vitráží se na poutníky dívají svatá Anežka a Hedvika a uprostřed stěny za obětním stolem je umístěný milostný obraz Panny Marie. Při mši prožíváme velkou radost – jsme tady...! Můžeme Hospodinu předložit všechny úmysly, které jsme si celou pouť nesli v srdci. Díky tobě, Pane!

Sobota 5. 7. večer, Praha
Milý deníčku, tak jsme zase doma. Jak se to všechno mohlo vejít do sedmi dnů? Ranní sjezd do Zlatých Hor (po větrné noci, chlapi ji strávili v ambitech) a dalších 20 kilometrů na nádraží v Jeseníku se snad ani neodehrály dneska. Pak cesta vlakem, při které jsme co chvíli vykřikovali: „Tamhle jsme jeli...! Koukej, to je ta cyklostezka! A tamhle jsme se stavovali v hospodě!“ Z Hlavního nádraží přes Letnou a kolem Hradu domů do Střešoviček. Ukládám se do postele, před očima se mi míhají místa a lidi, nohy se nechtějí ohýbat, ale stejně je mi divné, že zítra nepojedeme další etapu. Ještěže se s většinou cyklopoutníků uvidíme na mši.
Probírám se pohledy koupenými cestou a biblickými citáty, které jsem si vylosovala. „Blaze člověku, jenž sílu hledá v tobě, těm, kteří se vydávají na pouť.“ Že by pozvání pro příští rok...?