Minulý týden jsem napsal, že je podstatný rozdíl mezi ovcí, která pozná hlas svého pastýře, a námi lidmi. Během týdne jsem dostal otázku, jak se tedy člověk učí rozpoznat hlas svého nebeského pastýře. Odpověď by vyžadovala víc, než jsou možnosti tohoto počtem slov omezeného příspěvku. Víme, že člověk má také schopnost rozpoznat hlas svých blízkých - rodiče s velkou pravděpodobností rozpoznají pláč právě svého dítěte mezi ostatními, dítě poznává hlas těch svých... Tuto dispozici máme tedy očividně společnou s ovcemi. Otázkou zůstává, jak je to s Božím hlasem. Z dějin je zřejmé, že Bůh mluví: právě tím se liší od model. Boží slovo má  mnoho podob: celé stvoření je vyslovené (Bůh řekl a stalo se); v dějinách Bůh promlouval k mnoha lidem - ve snu, ve vidění, ale také skrze druhé lidi. Vrcholnou Boží promluvou je jeho vtělené slovo - náš Pán Ježíš. Tyto zkušenosti s Bohem mluvícím máme zachycené na stránkách bible a v dějinách církve, v příbězích světců, v učení církve. Pán Ježíš ještě svým učedníkům slibuje, že jim po svém zmrtvýchvstání pošle svého Ducha, který bude mluvit v jejich nitru... Z toho plyne, že jsme doslova obklopeni Božím mluvením. Slyšíme je však?

Celá tradice křesťanské spirituality se zabývá otázkou, jak vycvičit vnitřní sluch, aby slyšel, co Duch říká v našem nitru. V tomto textu bych se chtěl zastavit jen u základního kamene vší spirituality, a tím je obrácení. Věřím, že teď nepřestáváte číst, protože máte dojem, že o obrácení už jste slyšeli dost a hlavně - už ho máte za sebou. Buď, jak buď, obrácení začíná tam, kde člověk říká Bohu: 'Mluv, prosím, chci tě poslouchat. Chci slyšet, co říkáš, chci porozumět tvé vůli.' Většina z nás toto někdy Bohu řekla a vědomě se postavila na cestu víry, na cestu hledání Boha. Z lidského hlediska jde o základní rozhodnutí, které stojí na počátku křesťanské víry a otevírá člověka k setkání s Bohem. Mohli bychom říci, že tím začíná křesťanský život, když se setkává člověk s Bohem. Ze své zkušenosti vím, že toto rozhodnutí není jednorázové, ale že je třeba se znovu a znovu, každý den rozhodovat a nastavovat své srdce vůči Bohu. Náš Pán velmi rád odpovídá na tuto naši touhu.

Velkým nebezpečím je křesťanská omrzelost (acedia). Máme dojem, že jme už slyšeli moc nebo vůbec nic, a tak už toto rozhodnutí nemyslíme vážně. Vytratí se prvotní zvědavost, rozechvělost prvních schůzek. Navenek náš život vypadá stejně, ale vnitřní žár ochladl, touha po Bohu zmizela. Ztrácíme trpělivost a často si pak odpovídáme sami. Cítíme, že náš život není nesen, ale vláčíme jej jako těžké břemeno. Služba v církvi se stává rutinou, naše slova o Bohu nejsou přesvědčivá.

Obrácení v člověku nastartuje proces, protože Boží slovo se chová podobně jako semínko, které padne do půdy: klíčí s velkou silou. Má mnoho nepřátel - vždyť známe podobenství z Mt 13,18-23.36-43: naše vlastní představy, budování životního luxusu, povrchní těkání životem... Všechna tato rizika mají jedno společné: v centru stojí člověk se svými životními nároky, kterých se nechce vzdát. Ale obrácení směřuje k úplnosti, když člověk Bohu odhodlaně říká: 'Pane, Tvá vůle se staň. Nejsem tady proto, abych dělal, co já chci, ale co chceš, Bože, ty!' Jedině takový člověk se pro druhé stává stromem nesoucím ovoce, jak to vyjadřuje žalmista v prvním žalmu. Takový člověk se stává nástrojem v Boží ruce. Ale abychom se takovými stali, musíme Bohu dovolit, aby nás přesvědčil o své dobrotě a lásce. Přenechat otěže svého života Bohu dokáže jen ten, kdo nemá z Boha úzkost, kdo mu důvěřuje a je přesvědčený o tom, že Bůh nikdy člověku neubližuje. Že Boží vůle s námi lidmi je v každém okamžiku dobrá!