Byl to takovej starej , protivnej chlap. Soused, kterýmu dupete nad hlavou, protože zrovna takoví bydlívaj pod jedinou rodinou s dětma, co je v domě. Soused, kterýho nechtě vytopíte, těsně po tom, co vymaloval. Soused, kterýmu vyklepete koberec na balkon. Na balkon, kterej je shodou okolností kuřácký místečko s proutěnejma křesílkama, kytkama a rohožema na zdi. Celý to pak vypadá, že se ho pokoušíte nenápadně vystěhovat, ne-li rovnou zabít. Soused, kterýho ruší pračka v deset dopoledne tak moc, že na vás bouchá do topení. U našich byl taky takovej, když jsem tam ještě bydlela. Jmenoval se Suchar a smysl pro humor opravdu neměl. I když, dřív třeba míval rád srandu, ale život ho to odnaučil. Život se Sucharovou.
Pan Suchar měl psa. Boxera. Vlastně to byla fena. Stará. Děsně slintala. Podle těch slin by se dala i stopovat. Chodil s ní na procházky a jezdili výtahem. Často jsme se potkali v přízemí a čekali na společnej spoj. Já za ruku s mámou nebo s tátou, Suchar s boxerkou. Vždycky jsme si vyměnili nejdřív dobrý den a pak nashledanou, když jsme zastavili. Mezitím bylo ticho. Naštěstí trvalo jen dvě patra. Akorát na to, aby nezačalo tížit. Někdy to máma nevydržela a něco konverzačně prohodila. Jednou jel pan Suchar sám. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Máma nastoupila do výtahu první, protože jela dál. Suchar zavřel dveře výtahu a zmáčknul dvojku. Ticho. Dívali se na sebe, máma se zdvořile usmála. Dřív než stačila uhnout pohledem, zachytila tázavý výraz v očích souseda. Čekal otázku. Máma zkusila: „Kde máte starou…..“ nemohla si rychle vzpomenout na jméno Sucharovic psa. Do odmlky, ve které máminou hlavou sprintovaly Asty, Bely, Lasie, Fifinky, se ozvalo : „No doma. Vaří.“  Na vysvětlování bylo pozdě. „Tak nashledanou.“ Vystoupil pan Suchar ve druhém patře. „Nashledanou.“ Zašeptá máma když mačká trojku. No, to je ale trapas. I když, odpověděl úplně stejně, jako bych se zeptala: „Kde máte ženu?“ Možná si ničeho nevšiml.
   Mysleli jsme si, že ten nerudnej pod náma byl Suchar. Když umřel, zjistili jsme, že to byla Sucharová. K ránám do topení přibyl řev do světlíku. I výměny názorů na chodbě, ve výtahu. Máma z toho měla neurózu. Když Sucharová spustila, z mámy, z učitelky, byla holčička, co si zapomněla žákovskou a potřebuje se z toho vykroutit. Na tátu si netroufla. Měla jsem pocit, že na takový baby se musí zostra. Tomu rozuměj. Máma to nikdy ani nezkusila. Nakonec jí Sucharová na chodbě vyprávěla o svojí příšerný rodině a svěřovala obavy, jaký maj starý opuštěný ženský.
   Ten náš suchar se jmenoval Ďolíček. Nastěhovali se se ženou asi tejden po nás. Celej byt přestavěli. Asi měsíc tu běhali různý chlápci a makali jako diví. Natřít okna, vybourat koupelnu, vyměnit zámek, nebo radši celý dveře, mříže na okna, co kdyby, přece jen nějaký cennosti tu máme, no výborně, už jede nová kuchyň, cedulka na dveře, rohožka. A je to. Důstojné bydlení pro podzim života. První náš osobní kontakt se odehrál kvůli špatně těsnící podlaze v koupelně, podruhý u nás pan Ďolíček zazvonil, když jsem v zápalu úklidu vyklepala koberec z balkónu. Naše vztahy byly od samého počátku poznamenané. Dostala jsem neurózu. Moje „dobrý den“ se vždycky odrazilo od Ďolíčkových zad, a když jsme se náhodou čelně střetli, zrovna mě neslyšel. Pak si pořídil psa, my děti. Potkávali jsme se častěji. Na procházkách. Dětem se pejsek líbil, takže naše setkávání nemohl nikdo z nás přehlídnout. V odpověď na můj pozdrav pokaždé zaznělo: „Dobrý den,“ s obsahem: “Zase vy?!“ , dětem pak: „Dobrý den“ od pohádkového dědečka. Asi i celkem upřímně. Aspoň, že tak, říkala jsem si. Poslední dobou se občas rozeznělo topení na celej dům.  Nevim to jistě, ale měla jsem nepříjemnej pocit, že to nějak souvisí s námi. Když jsem dětem říkala: „Nesmíte takhle křičet, pana Ďolíčka to asi ruší,“ slyšela jsem svoji mámu, jak chce uchránit Suchara. Nebo možná i sebe, až se potkaj.  Večer, když jsme se s dětma modlili před usnutím, Líza z ničeho nic povídá: „A pane Bože, ochraňuj taky pana Ďolíčka.“ Dojalo mě to. Asi jsem se i zastyděla. Pak nás Ďolíček přestal zdravit. Byli jsme nepřehlédnutelní, přesto nás neviděl. Zpytovala jsem svědomí, nevim, asi mu jen něco přelítlo přes nos. Takovej starej, protivnej chlap. Přestala jsem to řešit a neuróza přešla.
   Jedno ráno začali po baráku běhat různý chlápci a nosili skříně a postele a židle. „Asi nová ložnice,“ řekla jsem si a vystrkala děti na chodník. Další den byl v domě ještě větší rozruch, židle nosil i Ďolíček, i pani Havelková z pátýho patra. Nabízela nám, ať si taky něco vezmeme, že to ti chlapi jinak rozbijou. Ještě pořád jsem úplně nerozuměla, co se děje. „Tady je binec, co? To vypadá, jako by se Ďolíčkovi stěhovali?“ Pani Havelková mě zatáhla do kočárkárny: „Taky že jo,“ přivřela za námi dveře. „Dcera je vyhazuje,“ ztlumí hlas. „Cože?“ Nejsem si jistá, že jsem rozuměla. „No jo, to je dneska doba, co? Von si koupil ten byt na dožití a napsal to  rovnou na ní, no a vona se rozvedla a teď je stěhuje. No jo, jsou z toho špatný, no, představte si, vlastní dcera.“ „To je děsný,“ říkám, a nechce se mi to poslouchat, nechce se mi tomu věřit. „To je, viďte, no to jsou dneska lidi, to tenhle byt, co já bydlim, je na vnuka a ani korunu mi nedá…..“ „Tak na shledanou,“ táhnu děti po schodech nahoru a vyhybáme se panu Ďolíčkovi se židlí. Chtěla jsem říct obligátně: „Dobrý den,“ nebo radši „nashledanou“? Neřekla jsem nic. Ďolíček se stejně koukal do země. Možná, aby s tou židlí nezakopl. Za ním šla paní, kterou jsem tu ještě neviděla. Mile nás pozdravila a na děti se hezky usmála. Nová sousedka. Do topení mlátit asi nebude. Nikdy taky nedojde na to, aby mi Ďolíčková vyprávěla o svoji příšerný rodině. Ani nemusí. Pane Bože ochraňuj Lízu, Davida, Josefa, Tomáše, mámu, tátu, všechny naše kamarády a blízký a pana Ďolíčka.

převzato z  Evangelického kalendáře 2014