V salonku restaurace se bavila bujará společnost. Přišli si sem odpočinout taky dva mniši.
Když je rozjaření štamgasti viděli, volali na ně: „Hoši, pojďte k nám! Jezte a bavte se s námi!“
Mniši však chtěli spočívat v tichu večera, proto jim odpověděli: „Ne, děkujeme za pozvání, ale nebudeme zabírat místo určené pro vaše přátele.“
„Ale co byste zabírali místo!“ hodovníci na to. Místa je tady habaděj. Jen pojďte! Nebudete se tam nudit osamoceni…“
Mniši se na sebe podívali a jeden z nich řekl: „Kdepak nudit. Nám je dobře tam, kde právě jsme. To je naše cesta. Opravdu. Nezlobte se.“
Tito moudří muži věděli, že kdyby se přidali k hodujícím, svým mlčením by jim kazili zábavu, a naopak, jim by se zase nedostávalo klidu potřebného k modlitbě. Večer by vázl a byl by pro obě strany zkažený.
Život je jako bárka. Plují na ní hodovníci, rozkošníci, spáči…, ale také probuzení a světci, kteří tu atmosféru světa zduchovňují. Každý má své místo. Členové posádky však musí být rovnoměrně rozestavěni na palubě lodi, neboť pokud by se všichni shromáždili na jednom místě, loď by pozbyla rovnováhy a převrhla by se.

převzato z knihy Pozvání do ticha, KNA, 2013