Musím čtenáře varovat: nenabízím žádnou pomoc těm, kteří se rozhodují mezi dvěma křesťanskými "denominacemi". Ode mě se nedozvíte, zda se máte stát anglikánem, metodistou, presbyteriánem nebo římským katolíkem. Byl to můj záměr (i pořadí zmíněných denominací je pouze abecední). Na mém přístupu není nic tajemného. Jsem prostý laik anglikánské církve a nepatřím k žádnému jejímu křídlu. V této knize se ale nikoho nepokouším získat pro svou denominaci. Od chvíle, kdy jsem se stal křesťanem, jsem přesvědčen, že to nejlepší, a možná to jediné, co mohu udělat pro své nevěřící bližní, je vysvětlovat jim a obhajovat víru, kterou sdílejí téměř všichni křesťané všech dob. K tomuto přístupu jsem měl hned několik důvodů. Za prvé: Otázky, které křesťany rozdělují, se často týkají složitých teologických otázek či dokonce církevních dějin, a měli by se jimi zabývat pouze skuteční odborníci. Pouštěl bych se tak do hlubokých vod, kde už sám nestačím — ocital bych se tam, kde sám potřebuji pomoc, místo abych byl schopen pomoci druhým. Za druhé se domnívám, — a měli bychom si to přiznat — rozebírání těchto sporných otázek sotva přivede do křesťanského stáda někoho, kdo stojí vně. Pokud o těchto sporných otázkách píšeme a hovoříme, spíše takového člověka odradíme od jakéhokoli křesťanského vyznání, než abychom ho získali pro své vlastní. O našich rozdílech bychom měli hovořit pouze s lidmi, kteří již uvěřili, že existuje jediný Bůh a že Ježíš Kristus je jeho jediný Syn. Konečně mám dojem, že těmto sporným otázkám se věnovalo mnohem více — a mnohem nadanějších — autorů, než kolik se jich věnovalo obraně toho, co Baxter označuje jako „pouhé křesťanství". Zdálo se mi, že ta část fronty, na níž bych mohl nejlépe posloužit, je současně tou, kde je bojovníků nejméně. Proto jsem se vydal právě tam.

Všichni čtenáři snad pochopí, že „pouhé křesťanství", které předkládám, nemá být alternativou k věroukám existujících křesťanských církví. Člověk nemůže být raději „pouhým křesťanem", místo aby byl presbyteriánem, pravoslavným nebo čímkoli jiným. „Pouhé křesťanství" je něco jako hala, z níž vedou dveře do různých místností. Pokud se mi podaří někoho uvést do této haly, splnil jsem účel, který jsem si předsevzal. Krb, židle a jídlo jsou ale v oněch pokojích, nikoli v hale. Hala je něco jako čekárna; je to místo, odkud mohu zkusit vstoupit do kterýchkoli dveří — není to ale obývací pokoj. I ten nejhorší pokoj (ať už je jakýko-li) je k obývání vhodnější než hala. Ano, platí, že někteří lidé musí v hale čekat poměrně dlouhou dobu, zatímco jiní jsou si téměř okamžité jisti, na které dveře mají zaťukat. Netuším, proč jsou mezi lidmi takové rozdíly, jsem si ale jist, že Bůh nenechává nikoho čekat, nevidí-li, že je to pro člověka prospěšné. Až vstoupíte do svého pokoje, zjistíte, že vaše dlouhé čekání vás přivedlo k něčemu, co je dobré a čeho byste bez čekání nedosáhli. Čekání ale považujte skutečně za čekání, neříkejte mu táboření. V modlitbě proste o světlo. Pochopitelně i v hale se musíte začít snažit řídit pravidly, jež platí pro celý dům. Především se však ptejte, které dveře jsou pro vás ty pravé — a nejde o to, která barva a obložení se vám líbí ze všeho nejvíc. Řečeno prostě, neměli byste si klást otázku „Líbí se mi takové bohoslužby?" ale „Je toto učení správné? Naleznu zde svatost? Vede mě sem mé svědomí? Zdráhám se zaťukat na tyto dveře, protože jsem pyšný, nebo mě vede můj čistě osobní vkus, či je mi snad nesympatický tento konkrétní uvaděč?“

Až dorazíte do svého pokoje, buďte laskaví vůči těm, kdo zvolili pokoje jiné, i vůči těm, kdo zatím zůstali v hale. Pokud se mýlí, o to víc potřebují vaše modlitby; jsou-li to vaši nepřátelé, pak je vám dokonce přikázáno, abyste se za ně modlili. Toto je jedno z pravidel, jež platí pro celý dům.

převzato z knihy K jádru křesťanství, C.S. Lewis, Návrat domů