Mnozí z nás by neustále chtěli svět přetvářet ke svému obrazu. Vadí jim hříšníci, překážejí nevěrci a liberálové, ale v první řadě to, že se věci nedějí, jak by si to oni představovali.
Nejlépe by udělali, kdyby se přestali trápit nad tím, zda je svět takový nebo makový. Svět je. A nezměním ho ani já, ani vy. Ostatně, určitou tvůrčí nezávislost světu udělil právě Bůh tím, že člověka stvořil se svobodnou vůlí. A jistě počítal i s tím, že to nebude vždy to pravé ořechové.

Mnozí věřící lidé jsou zvyklí omílat pořád dokola: Bůh tě miluje takového, jaký jsi. Ale tíž lidé mnohdy do úmoru zkoušejí, jak všechny změnit k obrazu svému.
Lidé zatvrzelí v srdci se tak vyčerpávají, unavují a nacházejí jen zklamání. Chtějí měnit to, co se změnit nedá, namísto toho, aby svět akceptovali takový, jaký je, a ponechali věcem kolem sebe více svobody.

Nechme okolnosti dozrát, ať mají čas, ať se vyjádří. Bůh nikam nespěchá a na nic netlačí. Bůh sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Mnozí z nás by chtěli, aby tomu tak nebylo.

Fridrich Öttinger to vyjádřil ve známé modlitbě: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“

převzato z knihy Juraj Jordán Dovala: Pozvání do ticha, KNA 2013