Během svého dlouhého pobytu ve státní nemocnici jsem jeden čas ležel na pokoji s vysoce postaveným stranickým funkcionářem. Dobře jsme si rozuměli. A najednou, toho večera už bylo pozdě, se mě zcela otevřeně zeptal: „Řekni mi, ty jsi přece vlastně zcela normální člověk, takže nechápu, že ještě můžeš věřit v Boha. To je záležitost včerejška, tu jsme přece překonali.“ Přemýšlel jsem, jak mu vybudovat most k Bohu a potichu jsem se modlil „Přijď, Duchu svatý“. Pak jsem mu odpověděl: „Chci ti položit otázky, které znějí možná zvláštně, ale nejsou tak hloupé.

Chtěl bys být špatný? Tak špatný, že by všichni ostatní o tobě říkali, že nestojíš za nic?“ „Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl. Zeptal jsem se dále: „Ty ale jako materialista říkáš, že všechno má nějakou příčinu. Pak mi tedy řekni, proč nechceš být špatný? To přece musí mít nějaký důvod?“ Připustil, že ho nezná. A já pokračoval: „Ale já ho znám: My nejsme originály, my jsme obrazy zhotovené podle originálu. Naším prototypem je dobro, nejvyšší dobro, a tím je Bůh; proto nemůže obraz chtít být nedobrý. Jako obrazy Boží neumíme chtít být zlí, a to dokonce ani když takoví někdy jsme, například když lžeme. Vždyť víš, že když jsou lidé přistiženi při lži často se začínají potit a červenat. To jsou sice z vnějším pohledu fyziologické procesy, ale do chodu jsou uváděny proto, že se v nás pak vzpírá to, že jsme stvořeni k obrazu Božímu a tento Boží obraz v nás jsme poskvrnili a urazili.

Chtěl bys, aby tě nikdo nemiloval? Myslíš si, že by člověk mohl vyslovit: Nechci nikoho, kdo mě miluje?“ To onoho muže úplně vyděsilo a zvolal: „To by přece bylo peklo.“
Odkud pak asi zná ateista bez náboženského vzdělání teologickou definici toho, co je to peklo? Odkud to ví?…

převzato z knihy Dívat se srdcem , KNA, 2002