Než postoupíme dále, zbývá připomenout důležitost volného času v modlitebním životě. Někteří řeholníci mají tak nízké mínění o volném čase, že je pro ně téměř synonymem zahálky. Takoví lidé posedlí činností nedělají žádný rozdíl mezi volnem plodným a neplodným a každou touhu po volném čase odsuzují jako hřích. Myslí si, že člověk, který není neustále v pohybu, ztrácí vzácný čas. Uniká jim smysl toho, jak definoval lenost sv. Tomáš. Doctor angelicus říká, že lenost je znechucení a únava z toho, co je dobré. Neříká, že lenost je nechuť k práci, protože si dává dobrý pozor, aby neztotožňoval práci jako takovou s tím, co je prostě "dobré". Zároveň však je pravda, že naše hříšná přirozenost se musí namáhat a trpět, aby dosáhla svého největšího dobra, dobra duchovního. A pak se často stává, že naše lenost je doopravdy nechutí k práci, kterou je nutno vykonat, máme-li tohoto dobra pro sebe dosáhnout. Přitom zůstává skutečností, že nejvyšší duchovní dobro spočívá v činnosti, a ta je tak dokonalá, že je absolutně prosta vší námahy. Je to tedy zároveň dokonalá činnost a dokonalý odpočinek. A to je kontemplace Boha.

Církevní otcové dobře věděli, jak důležitý je "svatý odpočinek" - otium sanctum. Nemůžeme se oddávat duchovním věcem, jsme-li neustále zavaleni spoustou vnějších aktivit. Činnost není nejvyšší ctností a svatost se neměří množstvím vykonané práce. Dokonalost můžeme nalézt v čistotě své lásky k Bohu, a tato čistá láska je křehká rostlinka, které se daří nejlépe, má-li dostatek času na to, aby zrála.

Tato pravda má logický přirozený základ. Říká se: žádný učený z nebe nespadl. Mnoho slibných umělců se zničilo předčasným úspěchem, který je svedl tak, že se přepracovali, jen aby vydělávali peníze a udrželi stále stejný dojem, který jednou na své publikum udělali. Moudrý malíř víc přemýšlí, než maluje, stejně jako básník, který má úctu ke svému umění, toho spálí víc, než vydá. A tak je to i s vnitřním životem. Nemůžeme si myslet, že se budeme modlit dobře, pokud si mezi prací a předem stanovenou modlitbou neuděláme chvíle ticha. Když se budeme snažit vykonat pro Boha příliš mnoho, můžeme dost dobře skončit tak, že pro Něj neuděláme vlastně vůbec nic a ještě ztratíme svůj vnitřní život. Sv. Terezie z Lisieux nám moudře připomíná, že "Bůh nepotřebuje naše skutky. Potřebuje naši lásku."

Ideální kontemplativní život však nevylučuje práci. Naopak, totální nečinnost by zadusila vnitřní život stejně jako přílišná aktivita. Opravdu kontemplativní člověk objevil umění najít si chvíli volna i uprostřed práce, takže pracuje v takovém duchu odpoutanosti a soustředění, že i jeho práce je modlitbou. Pro takového člověka je celý den otium sanctum. Jeho modlitba, četba, práce, všechno mu poskytuje odpočinek a zotavení. Jedno vyvažuje druhé. Modlitba mu pomáhá pracovat, práce mu zas pomáhá občerstvit mysl pro modlitbu. Tyto podmínky velmi dobře splňuje zdravý, klidný rytmus dne řádu benediktinů, kde se střídá liturgie, rozjímavé čtení a manuální práce.

převzato z knihy Rozjímání, meditace , vydalo: Karmelitánské nakladatelství